Únor 2009

Jo, pořád ještě žiju...

6. února 2009 v 4:23 | Ethnea |  Každodenní maličkosti
Ten čas tak utíká...
Vždyť jsem tenhle blog zakládala před chvílí. Hmm, jenže ta chvíle byla v říjnu. Kam se všechen ten čas ztratil? Nemám pocit, že bych toho tolik prožila.

Dneska volala kamarádka. Ta, se kterou jsem strávila kus života. Ta skvělá holka, která umí podpořit. Ta, se kterou jsem si od začátku rozuměla. Ta, které se po telefonu líbil můj hlas. Bylo až komické, jak jsme se shodly a vzájemně doplňovaly. Aby ne, když hlavní téma hovoru bylo: "Život dospělých stojí za houby. (angličané a především američané na to mají takové super slovíčko, které to vyjádří mnohem lépe - suck)" Takže jsme si postěžovaly nad mizerným příjmem, který by nám za dob studií přišel skvělý, jenže to měl člověk taky nějaký ten čas na zábavu. Posteskly jsme si nad tím, že nemáme vůbec žádný volný čas a jak šly všechny naše koníčky stranou...
Taková odporná změna, ten ubíjející stereotyp, nad kterým jsme se spolu pošklebovaly...
Ne, ne že bychom před těmi dvěma lety nebyly dospělé, ne že bychom vyváděly hlouposti. Už tenkrát jsme pracovaly (aspoň na částečný úvazek) a taky si vařily, nakupovaly, uklízely a praly záclony. =) Jenže to bylo tak nějak jiné... Člověk byl student a tak ho také každý okolo bral. Nebyl dítětem, ale ani dospělým. Vlakem jezdil skoro za polovic. Bylo normální, že měl na uších sluchátka. Bylo normální, že si nakoupil jen rohlíky a láhev vína... Jenže to není to nejhorší. Nejhorší je ten čas. Musí se někam ztrácet, musí někde mizet.
Stává se mi stále častěji, že údivem skoro vyjeknu: Cože, to bylo už před rokem/dvěma/třemi roky? To přece není možné! A to ani nemluvím o neustálé únavě a nemocech, které se na člověka lepí, protože jak je nevyspalý, nemá skoro žádnou imunitu. Stravovací režim taky na pár facek. Venkovní prostor znám jen z cesty do práce a zpátky. A pak maximálně cestou do obchodu, když všechno dojde.
Zdálo by se, že všechno je totálně na houby. Ale není. Nemám žádné deprese, protože na to nemám čas. Nemám problémy se spaním, protože, když po probdělých nocích ulehnu druhý nebo třetí den, je to jako malý zázrak. A taky se rozhodně nenudím.
V tuhle chvíli se všechno zdá trošku pozitivnější, protože mám týden jarních prázdnin. Dětičky si užívají doma a u babiček. A já výjimečně nemám druhou práci, protože jsem si o ní záměrně neřekla. Sobecky si ten týden užívám pro sebe. No dobře, tak kromě pondělí a úterý, to jsem totiž pracovala (nonstop od neděle)... Ale jinak ano, dokonce jsem po letech zase malovala (obrázky dodám časem, jen co se dokopu k tomu, abych je nafotila a přetáhla do notebooku). A v sobotu jdeme kamaradovi na maturitní ples. Zas si budu chvíli připadat jako studentík, protože se nás tam sejde pořádná parta a je jasné, že se asi pěkně nedospěle zlískáme. Člověk to asi jednou za čas potřebuje.
Bylo by příliš sobecné zastavit si čas jen pro sebe? Třeba jen na jeden týden. Ale jen sama pro sebe...