Píšu o svém pravém a jediném důvodu, proč jsem začala kdysi blogovat.
Svůj první blog jsem založila před více než třemi lety. Byl ještě na úplně jiné doméně a trval asi rok a půl. Ale o tom psát nechci.
Důležitý je totiž důvod. Ne takové ty důvody, které člověk uvede, když se ho zeptají. Mám na mysli ten pravý, prvotní důvod. Začala jsem psát, abych se zbavila večerních smutků, když jsem studovala. To, že jsem se mohla vypsat ze svých pocitů (třeba ve formě poezie, jak to bývalo), mi pomáhalo. Většinou jsem psala přes noc, kdy byla úzkost největší. Měla jsem čtenáře, kteří trpělivě čekali, co přidám, náhodné kolemjdoucí i soudce, kteří hodnotili. Tohle všechno mi pomáhalo sdílet svůj smutek, svou bolest, svou úzkost… Můj blog nebyl veselý, ani zářivý, ale odvážní z něj četli. A každý další, který otevřel příspěvek, vstřebal trošku té bolesti. A mě se ulevilo. Časem smutek přešel ve větší a ještě větší, až se změnil v deprese. Dlouhé temné noci s úzkostlivě zaťatými zuby a stejně tak zamračené dny za zataženými okny, které jsem raději prospala. Psala jsem, nejdříve více, potom méně a ještě méně, až i psaní začalo ztrácet smysl. Přestala jsem. Ačkoli jsem měla pocit, že život se začíná ubírat ke svému konci, něco se stalo. Přišla obrovská změna, ze dne na den a já jsem učinila rozhodnutí, které veškeré deprese na dva roky zahnalo. Dva roky nebylo po smutku a úzkosti ani památky. Až teď… Vrátilo se to. A založení nového blogu byla jen jakási předzvěst. Vrátilo se všechno, jen mnohem intenzivnější, smutek silnější, úzkost svíravější a bolest neutuchající. Všechno mi začíná připadat tak nepříjemně známé. Všechny stavy a pocity. Jak dlouho to bude trvat tentokrát? Jak dlouho, než se zase odcizím všem? Než ztratím zájem o všechno? Než se beznadějně uzavřu a přestanu vycházet? A proč se toho vůbec nebojím? Proč to nechci změnit? Proč jen nejsem šťastná, když bych mohla být?
leni | 
.
, ale nie si v tom sama :).
Pomáhá-li ti to, piš, bloguj, tvoř...