Už je tady zase

22. září 2009 v 4:28 | Ethnea |  Každodenní maličkosti
Píšu o svém pravém a jediném důvodu, proč jsem začala kdysi blogovat.



Svůj první blog jsem založila před více než třemi lety. Byl ještě na úplně jiné doméně a trval asi rok a půl. Ale o tom psát nechci.
Důležitý je totiž důvod. Ne takové ty důvody, které člověk uvede, když se ho zeptají. Mám na mysli ten pravý, prvotní důvod. Začala jsem psát, abych se zbavila večerních smutků, když jsem studovala. To, že jsem se mohla vypsat ze svých pocitů (třeba ve formě poezie, jak to bývalo), mi pomáhalo. Většinou jsem psala přes noc, kdy byla úzkost největší. Měla jsem čtenáře, kteří trpělivě čekali, co přidám, náhodné kolemjdoucí i soudce, kteří hodnotili. Tohle všechno mi pomáhalo sdílet svůj smutek, svou bolest, svou úzkost… Můj blog nebyl veselý, ani zářivý, ale odvážní z něj četli. A každý další, který otevřel příspěvek, vstřebal trošku té bolesti. A mě se ulevilo. Časem smutek přešel ve větší a ještě větší, až se změnil v deprese. Dlouhé temné noci s úzkostlivě zaťatými zuby a stejně tak zamračené dny za zataženými okny, které jsem raději prospala. Psala jsem, nejdříve více, potom méně a ještě méně, až i psaní začalo ztrácet smysl. Přestala jsem. Ačkoli jsem měla pocit, že život se začíná ubírat ke svému konci, něco se stalo. Přišla obrovská změna, ze dne na den a já jsem učinila rozhodnutí, které veškeré deprese na dva roky zahnalo. Dva roky nebylo po smutku a úzkosti ani památky. Až teď… Vrátilo se to. A založení nového blogu byla jen jakási předzvěst. Vrátilo se všechno, jen mnohem intenzivnější, smutek silnější, úzkost svíravější a bolest neutuchající. Všechno mi začíná připadat tak nepříjemně známé. Všechny stavy a pocity. Jak dlouho to bude trvat tentokrát? Jak dlouho, než se zase odcizím všem? Než ztratím zájem o všechno? Než se beznadějně uzavřu a přestanu vycházet? A proč se toho vůbec nebojím? Proč to nechci změnit? Proč jen nejsem šťastná, když bych mohla být?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusTjoch TlusTjoch | Web | 22. září 2009 v 8:39 | Reagovat

Pomáhá-li ti to, piš, bloguj, tvoř...

2 leni leni | Web | 22. září 2009 v 9:07 | Reagovat

Jé, poraď, jakým rozhodnutím se dá na dva roky zahnat deprese?
Třeba to tentokrát nepůjde až do těch temných dní. Třeba se to obrátí dřív. Třeba už zítra bude zase svítit sluníčko...

3 Nancy Nancy | Web | 22. září 2009 v 16:25 | Reagovat

Ano, psaní vždy pomůže, když  z nějakého důvodu nemůžeš -nebo nechceš- mluvit...
...
Hrozně moc děkuji za pochvalu.
(Mně ta hláška vzala dech, když jsem ji poprvé slyšela.

4 Ethnea Ethnea | Web | 23. září 2009 v 2:20 | Reagovat

Diky za podporu, TlusTjochu, leni i Nancy.

Ta vec, ktera me tenkrat vytahla ze dna, byla moje druha prace. Mela jsem ji dva roky, soucasne s tou puvodni. Proto jsem nemela cas na smutky a trapeni.

5 kriza kriza | 24. září 2009 v 1:19 | Reagovat

Ahoj, oznamuji, že jsi byla ulovena na "A mě se ulevilo." - 3. pád mně :-)

6 Ethnea Ethnea | Web | 24. září 2009 v 1:43 | Reagovat

Aaaah, mea culpa, mea culpa, mas pravdu.
Diky za oznameni.  :-)

7 Mixie Mixie | Web | 24. září 2009 v 17:33 | Reagovat

Znám tě krátce, těžce se mi radí něco jiného než psali ostatní přede mnou, ale opravdu - piš, maluj, zabav svou mysl a své tělo, nenech depresi a smutku proniknout do duše.
Nevím, proč je to tu zase, ale nějaký důvod to musí mít... Musí být způsob, jak to řešit...

8 Ethnea Ethnea | Web | 24. září 2009 v 22:20 | Reagovat

2 Mixie: Dekuju za snahu, vazim si toho. Ted mam zrovna takove to hura obdobi. Pravy opak smutku a uzkosti. Ostry vystup nahoru s az silenou radosti. Vim, co prijde pak... Vzdycky to prijde.

9 Jurášek Jurášek | Web | 25. září 2009 v 13:35 | Reagovat

Nepočítej s tím, že přijde něco ošklivého, něco co nemáš ráda. Žij teď tím co máš, buď veselá a deprese nech pro jiný.  ;-)

10 Ethnea Ethnea | Web | 25. září 2009 v 16:16 | Reagovat

2 Jurasek: Tohle nejsou veci, ktery by si mohl clovek vybrat. A uz vubec ne, ktery by chtel, nebo snad vital s otevrenou naruci. A stejne prijdou.
Bud vesela, to se lehce rekne, ale kdyz uvnitr nejsi, je to jen poza pro okoli.

11 MAKY.OREL MAKY.OREL | Web | 25. září 2009 v 20:14 | Reagovat

Jestli mám souhlasit tak ráda - já "sbírám" papíry a propisky a co bych si nejradši dala zarámovat je moje staré purpurové bombičkové pero. Svět mezi řádky je ideálním řešením těhle divných stavů, které mě pronásledovali minulý rok. Zbavit se toho dá nějakou životní změnou - mě pomohl nástup do nového roku školy a pár nedodržených předsevzetí, nějaké výmluvy a pevná mysl. Chce to se rozesmát a zaplakat. Moje kamarádka mě naučila, že když ze sebe ten splín vypustíme cíleně bude se vracet hůře, než když ho necháme narůst, aby pak proudil ven samovolně. Takže jsme začala místo popových letních hitů poslouchat taky balady. Chodím trochu víc do kina, píšu a vůbec tvořím... chodím ven se psem a dýchám čerstvý vzduch. Nutím se uvěřit, že na zemi je fajn a není důvod probrečet si život, když je vědecky dokázaný jen jeden.
Chce to změnu - myšlení asi ne ale změnu myšlenek. Zaobávejme se něčím a snažme se být v klidu. Mimochodem teta mi řekla, že sladké nepomáhá k radosti ba naopak navozuje pocity euforie, které se následně mění v rozezlení. Takže jíst čokoládu je kontraproduktivní.
Hodně štěstí při hledání cesty z labyrintu   ;-)

12 Geisha Geisha | Web | 25. září 2009 v 21:16 | Reagovat

No já každopádně doufám, že ti to hurá období vydrží co nejdéle :-)  A jinak svatá pravda, veškerý chmury na papír pryč ze sebe, a to honem :D

13 Geisha Geisha | Web | 25. září 2009 v 21:17 | Reagovat

A kdy bude dráček? ;-)

14 Ethnea Ethnea | Web | 25. září 2009 v 23:05 | Reagovat

2 MAKY.OREL: Nejhorsi na tom je, ze ja nemuzu plakat, ani kdyz je mi nejhur (normalne placu i u romantickeho filmu). Proste to nejde. To uz je prave tak strasny stav, ze to nejde ven. A v takovem stavu me nic nebavi. Nechci jit ven, nechci nikoho videt (krome segry). Poprve v zivote neposloucham hudbu, protoze me to nebavi, nemam chut... V takovych chvilich se mi chce proste prospat cely tyden, nebo mesic.

2 Geisha: Diky za podporu, hura obdobi uz zase pominulo.  :-(
A dracek asi nebude, mam uz asi ctvrtou skicu, ale porad neni dobra, myslim, ze se lidem nelibi, asi ho sem vubec davat nebudu.

15 mstajer mstajer | Web | 29. září 2009 v 7:52 | Reagovat

Neuraž se, ale možná potřebuješ pořádnýho chlapa! (Neber si to nějak osobně a možná nemám pravdu). Někdy tohle taky souvisí s tím, že má člověk moc nebo málo času. Pravda je, že jsem psal nejvíce a nejlépe když jsem měl depky a spoustu času.

16 Ethnea Ethnea | Web | 29. září 2009 v 11:54 | Reagovat

Ja se neurazim. =) Ale kdyz jsem mela naposledy poradneho chlapa, prochazela jsem tim samym a z ciste sobeckych a depresivnich duvodu jsem ho opustila... Takovehle stavy spolehlive zruinuji kazdy vztah.

17 Lucerna Lucerna | Web | 6. října 2009 v 10:07 | Reagovat

Tak tu v tom clanku ta uplne chapem, da sa povedat ze som tam aj nasla kusek zo seba, z zalozenia mojho blogu atd.
Trochu ma ten clanok prekvapil,, lebo ja by som nebola schopna neco take napsat.. :).
Nekdy to je tazke a aj keby mal clovek okolo seba vela ludi casto citi prazdnotu a nezaujem, aj ked nekedy to mozna neni pravda. Hlavne ked je pod tlakom. A vsak na mne to lidi okolo mna nikdy nespozoruji.. iba ty naozaj nablizsi vedia, ze vo vnutry niesom az taka vesela kopa. Pre okolie som beztarostne trdlo ktore je sami zart:-D.
Asik to nebol cele moc vhodny a zajimavy komentar, tak sa popredu omlouvam 8-O, ale nie si v tom sama :).
A mas dobry blog, urcite dalej tvor az mame co pozerat/citat ;-) :-D

18 Ethnea Ethnea | Web | 6. října 2009 v 10:18 | Reagovat

2 Lucerna: Diky za komentar. V tomto pripade by asi nebylo vhodne dodat: Jsem rada, ze v tom nejsem sama. Protoze takove pocity nikomu nepreju.
Urcite s tebou souhlasim, hlavne v tom, ze casto to na cloveku druzi ani nepoznaji. Ja se nesnazim nic zastirat, jen mam pocit, ze memu blizkemu okoli je to vlastne uplne jedno. A nebo jsem pro ne proste "divna".
Kdyz mi bylo hodne zle a jeste k tomu mi umrel kamarad, potrebovala jsem, aby me vzal nekdo do naruce a utesil. Bohuzel nikdo takovy nebyl. Nikdo nedokazal poznat, ze volam o pomoc. Ze uz nemuzu dal. A ja nejsem ten typ cloveka, ktery se k nekomu vetre a zacne mu povidat o svych problemech...

19 Lucerna Lucerna | Web | 6. října 2009 v 14:07 | Reagovat

ja nevim zastirat, nezastirat.. ja len nechci aby sa ty, ktorych milujem ako su rodice a tak, se trapili, vlastne som v skutku asi aj vesely typ cloveka a vsak..
Nj vadsinu take volanie nik nepocuje, ja som vlastne plakat prestala uz davno, je tam len prazdno.. nekdy maximalne idu slzy ked som sama, ale plac to nie je.. ja mam stastie ze mam oporu v sestre, inak by som asik nebola vobec vesela skor naopak :-D
Ono stym vetrenim nekedy vlastne clovek ani nechce hovorit, lebo neveri v porozomunie druhych, vsetci su zahlteny svojmi problemami a strhnuty prudom sveta..  8-O  ja si myslim, ze nektorych by to aj mozno zaujmalo, ale bali/boja sa ta spitat.
Je to tazke postavit sa na nohy, bez osoby o ktoru sa vtedy mozes opriet a prinuti ta dalej zit.. a ja som vdacna Bohu ze taku mam :-) dufam ze aj ty taku mas a ak nie ze ju coskoro najdes :-)

20 Ethnea Ethnea | Web | 6. října 2009 v 20:40 | Reagovat

No pred dvema roky jsem na to byla sama. Ted mam moc hodnou segru. Teda spis ted mi rozumi, vsima si me. Bez ni...

21 Jana Jana | E-mail | 28. srpna 2011 v 13:23 | Reagovat

Prožívám děsně období a zajímá mně názor ostatních na téma úzkost.Před rokem mi žemřel manžel,léčim se léky na deprese a smutek a pláč neustávají.Nevím jek dál,byla bych ráda za nějakou radu.Beru lexaurin 1,5 a Tritico.Poraďte prosím,samota a ztráta manžela mně zničí!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama