Někdy ani ten nejosamělejší člověk není tak úplně sám. A někdy ani ta nejhorší bolest není konečná.
Ona: "Kdo jsi?"
On: "Ty víš, kdo jsem."
Ona: "Proč mi vstupuješ do snů? Proč mě trápíš?"
On: "Protože to tak chceš."
Ona: "Nemůžu na tebe přestat myslet."
On: "Já vím."
Ona: "Nech mě odejít s tebou."
On: "Se mnou nemůže odejít nikdo."
Ona: "Dovol mi tedy plakat."
On: "Proč chceš plakat?"
Ona: "Protože s pláčem odchází všechna bolest."
On: "Ta, kterou skrýváš v srdci, nezmizí."
Ona: "Proč chceš, abych byla statečná?"
On: "Musíš se naučit přijmout svůj úděl."
Ona: "A co když takový nechci?"
On: "Nemáš na výběr."
Ona: "Potom jsem ale nešťastná."
On: "Proč?"
Ona: "Protože to už takhle dál nechci. Chci začít znovu."
On: "Ty ale víš, co musíš udělat."
Ona: "Ano, vím."
On: "Není nic snazšího než prostě začít."
Ona: "Ale já nemohu."
On: "Musíš."
.
.
.
Ona: "Chybíš mi."
On: "To přejde."
Ona: "Nechci tě ztratit."
On: "Nemůžeš ztratit něco, co jsi nikdy neměla."
Ona: "Proč jsem potom tak smutná?"
On: "Každý má jen to, co si zaslouží."
Ona: "A já si zasloužím…"
On: "Zasloužíš…"
, nj asi tak to v noci vypada ked obymame vlatsny polstarek 
ma to nieco doseba 
druhé já, bez kterého bychom byli samotni