Apokalypsa 2/6

25. května 2010 v 4:03 | Ethnea |  Z mého pera
Všechno tohle byl jeden hodně živý sen.  Druhá část.



Když jsem se dnes probudila, měla jsem ten sen vyrytý do paměti tak živě, že jsem nemohla jinak, než ho zaznamenat. Trvalo mi to přesně sedm hodin.

Text jsem rozdělila na šest částí, protože tak se to bude lépe číst.

První část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-1-6


Apokalypsa 2/6


Nikdo nedokázal později říct, jak dlouho celé to peklo trvalo. Když se ale lidé začali zvedat ze země, venku se mírně rozednívalo. V tu chvíli to vypadalo, jako by celé to utrpení mělo skončit. Viděla kolem sebe procházet lidi a neodvažovala se vylézt. Přišlo jí to skoro jako zázrak, že to celé přežila bez úhony. Když konečně opustila svůj úkryt, naskytl se jí otřesný pohled. Celé místo bylo pokryté změtí suti, drobnějších předmětů, velkých věcí, polic, skříněk a prachu. Netekla voda, nešel proud, nefungovaly telefony. Celý zbytek dne lidé jen kontrolovali počasí, odstraňovali napadané věci a ošetřovali raněné. Stále ale nebylo možné opustit centrum, těch pár odvážlivců, kteří se o to pokusili, zaplatili své hrdinství životem. Nejhorší byl opět večer. Tentokrát začalo rabování. Každý se snažil ukořistit si něco měkkého na spaní, jídlo pro sebe a svou rodinu, baterku jako jediný zdroj světla. Prodavači už dávno vzdali snahy chránit své zboží, bylo to zhola nemožné. Podobné chování se jí protivilo, ale neměla zrovna na výběr. Už od rána cítila nepříjemný hlad a voda v láhvi, kterou si předešlý den koupila, už také nestačila ani na noc, nemluvě o nepohodlí při spaní a zimě.

Zhrozila se, když vstoupila do jednoho z obchodů. Police byly skoro prázdné a lidé se prali o zajímavější kousky zboží. Nechtěla se zapojovat do takových šarvátek a dělalo se jí špatně z lidí, kteří hromadili zásoby ve svých dočasných příbytcích. Po vyčerpávajícím pátrání v sutinách si odnášela dvě lahve čisté vody, několik zapomenutých čokoládových tyčinek, balíček slaného pečiva, jednu zabalenou přikrývku, kterou holýma rukama vyhrabala ze sutin, a jako největší poklad baterku. Pro baterie do ní se musela vypravit do malého obchodu, který byl pobořený tak, že se tam ani většina lidí neodvážila. Měla obrovské štěstí, když se prohrabávala tou změtí, že se na ní nic nezřítilo. Všechny své věci uložila do batohu, za který byla opravdu vděčná. Při zpáteční cestě si všimla několika starých lidí schoulených na lavičkách. Neměli nejmenší šanci dostat se pro vodu nebo pro jídlo. Nejprve zavřela oči a vykročila ke svému místu, ale po pár metrech se zastavila. Přišlo jí to tak neskutečně nespravedlivé a kruté. Vrátila se do obchodu a těsně před jedním mladým mužem ukořistila poslední balík vody. Nenávistně po ní hodil kusem kamenu a zaklel. Otočila se a odběhla pro dva balíčky chleba, víc už nepobrala. Věděla, že se znovu nevrátí, situace už začínala být nebezpečná. Přebrodila se sutí a rozdala vodu i chleba několika starým lidem. Poradila jim, ať se dají dohromady. Kupodivu ji poslouchali jako ovce. Byli neskutečně vděční. Ten večer usínala se slzami v očích.

Ráno se vůbec nic nezměnilo, snad jen to, že lidé byli ještě agresivnější a ozývalo se více pláče. Choulila se ve své ukořistěné dece a nechtělo se jí vstát. Ten dotek něčeho tak měkkého jí připomínal domov a bezpečí. Navíc jí aspoň nebyla zima. Vyrazila nakupovat v růžovém tričku a krátkých džínových kraťasech, protože bylo příjemné teplo, ale teď se muselo ochladit. Prohlédla si své světlé nohy, které byly samý krvavý šrám, jak se prodírala v obchodech, a zavzlykala. Celé dopoledne strávila zabalená v dece a sledovala okolí. Zjistila, že je jedna z mála, kteří se zdržují sami. Ostatní lidé už dávno tvořili komunity. Odpoledne se cosi změnilo. Začalo se ozývat vzrušené šeptání o novém plánu. Vstala, zabalila si své věci do batohu a několikrát se prošla kolem, aby zjistila, co se vlastně děje. Několik mladých lidí se rozhodlo, že se přiváží k lanu a pokusí se prozkoumat okolí. Přípravy zabraly jen něco málo přes hodinu a všichni napjatě sledovali, jak to chtějí provést.

Svalnatý mladík si plácl s několika kamarády a překontroloval uzel na lanu, které drželo dalších pět silných mužů. Další s trhnutím otevřeli dveře a přivázaný vykročil ven. V tu chvíli se lano napnulo a začal boj o holý život. Muži táhli přivázaného dovnitř, ale písečná bouře byla příliš silná. Po několika sekundách zápolení jim lano vyškubla z ruky a mladík všem zmizel z očí. Dveře se znovu zavřely a několik žen propuklo v pláč. Už se nadalo nic dělat, zbývalo pouhé čekání. Čekání na zázrak, na záchranu, na smrt…

Několik dalších dní probíhalo stejně. Brutální boje o zásoby, pláč a naříkání, bezcílné bloumání špinavých postaviček. Snažila se vždycky působit nenápadně. Věděla, že proti velkým skupinám by sama neměla šanci, pokud by došlo na boj. Do sutin obchodů se plížila hlavně brzy k ránu, kdy lidé spali, a nosila něco málo i skupině starých lidí. Věděla, že naštěstí není jediná, kdo jim pomáhá, všimla si i dvou mladých mužů, ale ona jediná se pouštěla do nejnebezpečnějších částí, kde po dlouhé minuty dolovala z trosek zajímavější zboží.

A právě tohle ráno se něco stalo. Když kolem čtvrté hodiny prohlížela obchod s textilem, odkud nedávno vyhrabala dvě neporušené přikrývky, ucítila závan ledového vzduchu. Vyhlédla z obchodu a za okny uviděla zuřit sněhovou bouři. Cítila, jak se jí zrychlil tep a na nic nečekala. Přelezla několik spadlých polic a regálů a dostala se do části se sportovním oblečením. Netrvalo moc dlouho najít několik použitelných kusů v odpovídající velikosti. Natáhla si lyžařské kalhoty, silné bavlněné tričko, mikinu a velmi drahou lyžařskou bundu a na nohy si obula zimní trekingové boty. Do batohu ještě nacpala, rukavice, šálu, šátek a čepici a jedny silné punčochy. Možná to bylo všechno úplně zbytečné, ale nechtěla riskovat. Těsně u východu z obchodu sebrala ještě několik párů silných ponožek a balík obyčejných bavlněných triček s dlouhým rukávem. Proplížila se kolem skupiny bojujících otců, kteří zápasili o masové konzervy, a utíkala ke svému místu pod tropickou rostlinou. Těsně před tím, než zabočila do své uličky, strčila pod hlavu jedné staré paní balík triček a ponožek. Doufala, že jich bude dostatek pro celou jejich skupinku. Věděla, že to není moc, ale v tuhle chvíli nic lepšího udělat nemohla. Kdyby si jí někdo všiml, určitě by se pokusil jí všechno oblečení ukrást.

Na své lavičce se přikryla dekou až ke krku a ostražitě sledovala okolí. Již za pár minut lidé pochopili, co se venku děje a začaly boje o jakékoliv oblečení. Bylo opravdu ironické, že dívky, které jindy vybírají hodinu jediné džíny, na sebe soukaly oblečení nemožných vzorů, střihů i barev. Teď šlo opravdu o přežití. Když vykoukla ze svého úkrytu, staříci se právě oblékali do triček a ponožek. Jedna stará paní jí zamávala a usmála se. Znovu se pod rostlinou přikrčila a v teplém oblečení si opravdu hověla. Skupina lidí, která jí míjela, mluvila o tom, že na teploměru je pouhých pět stupňů a stále tam zuří sněhová vánice. Napadlo jí, že všech sníh musí nepochybně roztát při takovém "teple".

Odpoledne sněžení ustalo a teplota prudce klesla. Mluvilo se o tom, že teď už je teploměr na minus patnácti stupních a stále klesá. Teplota uvnitř centra se už také zákonitě musela blížit nule. Vypadalo to, že všechny čeká tichá smrt. A nebo možná šílené boje o poslední teplé oblečení. Agresivita stále stoupala. Najednou ticho prořízl mužský hlas. Muž středního věku stál na ochozu a mluvil do megafonu. "Všichni jste zaznamenali, že teplota prudce poklesla. V tuhle chvíli se vnitřní teplota drží kolem nuly. Za takových podmínek více než polovina všech lidí nepřežije noc." Všimla si, že měl pod bundou tričko s nápisem, byl to člen ochranky. "Můžeme buď pokračovat v tom, co tady děláme, prát se o oblečení, napadat se kvůli vodě a pomalu tu zemřít, nebo se můžeme spojit, zahřívat se navzájem a vymyslet co nejlepší způsob, jak najít další použitelné věci." Několik lidí začalo brblat a tiché mumlání přerostlo ve vzrušený hovor. "Poslouchejte mě!" Vykřikl do megafonu a opět se rozhostilo ticho. "Opravdu chcete každou noc čekat, kdo vám ve spánku zabije partnera nebo třeba dítě, protože bude chtít jeho deku?" Většina lidí polekaně zalapala po dechu. "Někteří z nás mají stany, spacáky, deky, někteří mají vodu a potraviny a někteří mají teplé oblečení. Když všechny stany a úkryty postavíme blízko sebe, snížíme tak únik tepla. A šanci tak dostanou i staří lidé, malé děti, VAŠE děti!" Lidé začínali kývat hlavou. "Já… omlouvám se, že jsem sem tak vpadl." Řekl už o poznání tišeji. "Ale možná můžeme udělat víc, než jenom čekat na smrt." Ozval se potlesk a na tvářích lidí se po dlouhé době opět objevily úsměvy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Geisha Geisha | Web | 25. května 2010 v 7:49 | Reagovat

Aaaaaa, další, další.... :D

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. května 2010 v 8:24 | Reagovat

Početl jsem si.

3 ethnea ethnea | Web | 25. května 2010 v 8:30 | Reagovat

[1]: Jo, jo, vsak jsem rikala, sest dilu po dalsich sest dni.  :-P

[2]: Diky. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama