Apokalypsa 3/6

26. května 2010 v 6:20 | Ethnea |  Z mého pera
Všechno tohle byl jeden hodně živý sen.  Třetí část.



Když jsem se dnes probudila, měla jsem ten sen vyrytý do paměti tak živě, že jsem nemohla jinak, než ho zaznamenat. Trvalo mi to přesně sedm hodin.

Text jsem rozdělila na šest částí, protože tak se to bude lépe číst.

První část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-1-6

Druhou část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-2-6



Apokalypsa 3/6


Nevěřila tomu, že by to mohlo fungovat. Nevěřila, že všichni jsou hodní a milí lidé, kteří chtějí pomoci. Ale viděla, že životy všech najednou dostaly nový smysl. Byla to touha přežít. Všichni se sestěhovali do několika buněk, stavěli stany, rozkládali deky a spacáky, sháněli krabice, papír a karton. Ona to všechno sledovala ze svého úkrytu, ale přidat se nechtěla.

K večeru už byla většina zařízena. Viděla sice ještě několik osamělých skupin a jednotlivců, ti si ale svůj osud vybrali sami. Byla jednou z nich. Venkovní teplota klesla na minus dvacet a vnitřní se pohybovala kolem nuly. Lidé začínali mluvit o zítřejším plánu. Už přes půl dne byl venku klid, nezuřila žádná bouře, a tak se skupina mužů rozhodla, že se druhý den vypraví hledat pomoc do blízkého města, pokud se nic nezmění.

Ráno bylo velmi zvláštní, takové klidné. Nespala většinu času, protože se třásla zimou. Mnoho jiných lidí ale ve stanovém městečku zažilo první relativně klidnou noc. Už hodinu po probuzení se pět mužů obléklo do toho nejlepšího, co mohly obchody ještě nabídnout, vzali si nějaké jídlo, pití a několik základních věcí a vyrazili do mrazivé pustiny. Viděla přes okna centra, že mají velký problém udržet se na nohou, protože celá zem široko daleko byla pokrytá ledem. Nakonec se vrátili pro protiskluzové návleky a opustili centrum nadobro. Celý den ubíhal zvláště pomalu, všichni stále napjatě čekali, kdy se vyslanci vrátí. Jenže už se začínalo šeřit a nikdo nepřicházel. Město bylo vzdálené asi deset kilometrů. Ráno vypočítali, že i při nejpomalejší chůzi na ledu by museli do cíle dorazit do čtyř hodin. Teď už bylo pět hodin odpoledne a mezi lidmi se začínala zvedat vlna nervozity. "Co když se jim něco stalo? Co když umrzli po cestě? Co když zůstali ve městě a na nás se vykašlali?" Otázky byly nekonečné, ale odpovědi nikdo neznal. Všichni usínali se strachem v srdcích.

Bohužel ani další den nepřinesl žádné rozuzlení. Výprava se nevrátila a většina lidí pomalu slábla pro nevyspání z neustálé zimy. Bylo rozhodnuto vyslat další výpravu. Dalších pět zdatných mužů, tentokrát otců od rodin. Aby se zaručilo, že se určitě vrátí pro své děti a ženy. Odešli stejně jako předchozí pětice a v srdcích se rozhořela další naděje. Jako všichni ostatní, i ona je doprovodila pohledem. Už od včerejška byla velmi hladová, veškeré zásoby jí došly. Nebyla si jistá, co má teď udělat. Pokusit se hledat v sutinách, připojit se ke komunitě, žebrat? Ne! Poslední dvě možnosti zavrhla. Vypotácela se ze svého hnízdečka a přeskákala přes překážky až k jednomu ze vzdálených obchodů. Tam byla největší šance nalezení ještě neobjevených potravin. Ale také největší nebezpečí zřícení stěn a stropů. Netrvalo moc dlouho a našla pár sáčků s oříšky, nějaké balené pečivo, dokonce několik balení sušenek. Všechny věci pečlivě nastrkala do batohu a vydala se ven z toho strašidelného místa. Když ale přecházela spadlý trám, uklouzla jí noha a musela se chytit jedné z polic, aby nespadla rovnou do trosek. Police takový tlak ale nevydržela a s obrovským rachotem se sesunula na zem. Měla neskutečné štěstí, že stihla uskočit, ale i přesto jí padající kov natrhl kalhoty a roztrhl kůži na stehně. Musela se velmi přemáhat, aby nevykřikla a nedala se do pláče. Nechtěla, aby ji tu někdo našel. Když uslyšela blížící se hlasy, ukryla se do jednoho z regálů a počkala, až lidé zase zmizí. Cestou zpátky nemohla normálně jít, bolest byla příliš velká. Také si všimla, že za sebou nechává stopy z kapiček krve a došlo jí, že je to vážné. Doplazila se na svou lavičku a stehno si stáhla šátkem. Zachumlala se do deky a usnula vyčerpáním.

Vzbudilo jí nešetrné zatřesení. Zvedla unavené oči a uviděla před sebou muže. Vyděsila se a pokusila se zvednout a utéct, ale byl mnohem rychlejší a chytil jí za zápěstí. Škubala sebou ve snaze vytrhnout se mu, ale neměla šanci. Muž jí vysvětlil, že ji vystopoval podle kapiček krve a že měl strach, že už najde jen mrtvého člověka. Za celou dobu nepromluvila a on ji stále svírat za zápěstí. Potřeboval dobrých deset minut, aby ji uklidnil a přesvědčil, že je lékař. Přestala se snažit vytrhnout se mu, ale nepromluvila. Strašně si přála, aby odešel, aby ji nechal být, ale on se nechtěl vzdát. Prohlédl jí nohu a nabídl se, že ji ošetří. Výmluvně zakroutila hlavou. "Jsi němá?" Zeptal se věcně muž, protože ze sebe za celou dobu nevydala ani hlásku. Chtěla mu říct, ať jí prostě nechá být, ale byl to jeden z těch, kteří musí za každou cenu pomáhat, takže jen mlčky přikývla. Vzdala to. Nechala se odvést do stanového městečka a dovolila mu, aby ji ošetřil. Vybral jí místo u ostatních dívek a řekl jim, že nemluví. Jak se jí to hodilo! Měla svůj klid. Pokoušela se usnout, ale v komunitě bylo moc rušno, všichni napjatě čekali na návrat mužů. Jenže uplynulo další odpoledne, další večer a nikdo se nevrátil. Lidé začínali být zoufalí, rodiny oplakávali muže a nálada celkově poklesla. Když zhasla poslední světla, městečkem se nesla tichá slova několika modliteb.

Zdálo se, že všechny další dny budou vypadat jeden jako druhý. Ale pořád tu bylo několik lidí, kteří se nevzdávali. Přišli s dalším plánem. Tentokrát vyšlou desetičlennou skupinu z lidí, kteří mohou nějak přispět. Překvapivě bylo stále ještě hodně zájemců, i když všichni věděli, že obě předchozí výpravy se nevrátily. Vybrali ozbrojeného policistu, několik sportovců, psycholožku, záchranáře, hasiče, technika a také lékaře, kterého už znala. Vybavili se na cestu a zmizeli v zamrzlé krajině. Ještě než za nimi zaklaply dveře, podíval se jí lékař do očí. Chtěla uhnout pohledem, ale nedokázala to. Prostě se na něj dívala tak dlouho, dokud se neotočil. Celý den se nesl v optimistickém duchu, protože desetičlenná skupina byla přece tak silná, všichni lidé zkušení a dobře vybavení. Jak se ale začal blížit večer, zavládlo městečkem ticho. Když na děsivě černém nebi vyšly první hvězdy a lidé se ukládali ke spánku, rozrazily se dveře. Do velké vstupní haly centra vpadl polozmrzlý muž. Byl to záchranář, který odešel s poslední výpravou. Všichni okamžitě vyskočili a vrhli se k němu. Zabalili ho do přikrývek, zahřívali ho a podávali mu vodu. S obrovským napětím viseli na jeho rtech. Ta minuta, než byl schopen promluvit, byla jako celá věčnost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ethnea ethnea | Web | 26. května 2010 v 7:23 | Reagovat

Nezlob se, mily a-teame, za smazany komentar, ale vubec nesouvisel s mym clankem.

2 Lucerna Lucerna | Web | 26. května 2010 v 17:04 | Reagovat

predpoladamze dalsi diel az zajtra.. nejde urobyt vynimku? :-D
tak toto sa ti vazne snivalo ???, nechce sa mi verit :-D moje sny vedsinu nedavaju zmysel a z tvojho by slo natocit film :D

3 ethnea ethnea | Web | 26. května 2010 v 17:24 | Reagovat

[2]: No jo, bylo to vazne zvlastni, kdyz jsem se probudila, musela jsem vstat a jit to zapsat. Opravdu jsem to v kuse zapisovala sedm hodin a pamatovala jsem si uplne podrobnosti. Jeste ted si vybavuju tak osmdesat procent. Takhle zive sny nemivam casto, ale kdyz se to stane, pamatuju si vsechno. =)

4 pavel pavel | Web | 26. května 2010 v 23:20 | Reagovat

pochopitelně, to jsem mohl čekat :-) v nejlepším jsi skončila :-P
něco podobného jsem viděl ve filmu... spadlo letadlo, taky všude sníh a jedna část se vypravila hledat pomoc zatímco druhá doufala, že je záchranáři najdou.
až bude další pokračování tak se ozvi :-)

5 ethnea ethnea | Web | 27. května 2010 v 1:16 | Reagovat

[4]: Pokracovani pridavam kazdy den. =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama