Apokalypsa 4/6

27. května 2010 v 1:21 | Ethnea |  Z mého pera
Všechno tohle byl jeden hodně živý sen.  Čtvrtá část.



Když jsem se dnes probudila, měla jsem ten sen vyrytý do paměti tak živě, že jsem nemohla jinak, než ho zaznamenat. Trvalo mi to přesně sedm hodin.

Text jsem rozdělila na šest částí, protože tak se to bude lépe číst.

První část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-1-6

Druhou část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-2-6

Třetí část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-3-6





Apokalypsa 4/6




"Všichni jsou mrtví!" Pronesl s obrovskou bolestí v hlase a lidem se vehnaly slzy do očí. "Už při cestě tam jsme v ledových propadlinách a stržích ztratili tři muže. Cesta trvala neskutečně dlouho. A když jsme došli do města…" Jeho pohled se stočil k zemi. "Město je srovnané se zemí, nikdo nemohl přežít. Předchozí výpravy se pokoušely ve městě hledat stopy života a nestihly se vrátit včas." Odmlčel se. "My jsme se rozdělili na dvě skupiny. Čtyři lidé zůstali pátrat ve městě, já a doktor jsme se vypravili zpátky. Doktor…" Zase na chvíli ztratil hlas. "Zachránil mi život a… " Všem bylo jasné, že doktor zemřel. Když zesláblého a pochlazeného muže ukládali, zašeptal se slzami v očích: "Už není naděje." Slyšela to. Slyšela to a věděla, že je to rozsudek smrti. Pro všechny. Jak silné asi zemětřesení bylo. Jak daleko by museli jít, než by našli civilizaci. Proč přišlo tornádo, písečná bouře a proč teď uprostřed léta mrzne. Jaká je pravděpodobnost, že se bouře vrátí, je vůbec šance, že led roztaje a oni odejdou? Další otázky už nepřicházely, protože usnula.

Ráno bylo smutné a uplakané. Všichni se začali smiřovat s tím, že odsud se už nikdy nedostanou. Ženy z posledních sil pečovaly o děti a staré lidi, muži přinášeli potraviny a vodu. Čas jakoby se zastavil. Bylo ráno, bylo smutné a uplakané…

Chtěla se vzdát jako oni. Byl to doktor, kdo ji nalil do žil sílu a optimismus tím, jak se snažil za každou cenu pomáhat. Litovala, že mu nestihla poděkovat. Litovala, že nešla s ním…

Mezi tou vší sebelítostí, strachem a bolestí nalezla kousíček odvahy. Nechtěla tady zemřít. Zůstat a nečinně přihlížet, jak každou noc umrzají další lidé. Jak dochází voda a jídlo. Jenže nevěděla, co udělat. Jít prostě ven bylo hloupé. Hloupé a zbytečné. A smrtící.

Z letargie ji vytrhl hluk kroků, jak se proud lidí valil směrem ke vstupní hale. Vstala a bez zájmu následovala dav. Všichni zvedli oči k ochozu, udělala to samé. Stáli tam dva kluci, mladí muži. Jeden si vzal megafon a prohlásil, že on a jeho nejlepší kamarád vyráží pro pomoc. Prozkoumali mapu a chtějí se pokusit najít záchranu v některém z dalších měst. Lidé kroutili hlavami. Nebyla šance. Lepší to nedokázali, město je zasypané a další jsou až třicet kilometrů daleko. Zeptali se, jestli je tu někdo, kdo by chtěl jít s nimi, i když je to nejspíš jen způsob, jak přijít o život. Lidí se tahle formulace dotkla a o krok ucouvli. Zvedla ruku. Nepřemýšlela, udělala to. Oba muži se na sebe podívali. "Ty?" Zeptali se překvapeně. "Ano, já. Jestli mám umřít, tak to bude při pokusu o záchranu." Mnoho lidí překvapeně vydechlo. Ona mluví. A chce jít dobrovolně na smrt. První z mužů pokrčil rameny.

Sešli se v jednom ze stanů. Oba muži si ji s nedůvěrou prohlíželi. "Kolik ti vůbec je? Jsi ještě dítě." Nechtěli ji s sebou, zdržovala by je, museli by na ni brát ohledy, starat se o ni. "Osmnáct, už dávno nejsem dítě. Rozhoduju se sama za sebe." První z mužů obrátil oči v sloup. Zamračila se. "Nepotřebuju nikoho, aby se o mě staral. Jdu tam umřít." Tohle je překvapilo, vyrazila jim dech. Nastalo ticho. Jestli chce jít, stejně půjde. A tak probírali vybavení, které si vezmou s sebou. Tentokrát zahrnuli i stan a spacáky, protože jim bylo jasné, že za jeden den k žádnému cíli nedorazí. Zrovna diskutovali o tom, kolik kilometrů budou schopni ujít za den, když jim skočila do řeči. "Brusle!" Oba se na ní podívali, v očích velký otazník. "Všechno je přece pokryté silnou vrstvou ledu. Když si obujeme brusle, budeme schopni alespoň část cesty zdolat za zlomek času. Led je přece úplně hladký." Neměli námitky. Ten nápad byl tak bláznivý, že se nedalo nic namítat. Měla pravdu. Chystali se celý den, povídali si a ostatní jen smutně kroutili hlavou. "Takoví mladí lidí, bude jich škoda."

Navečer rozdala všechny své zbytečné věci. Proč ne. Nebyla moc velká naděje, že by se pro ně vrátila. Obdarovaní je přijímali se zvláště bolestným pohledem. Když se převlékala do jiného oblečení, vešel do stanu jeden z mužů. Všiml si její poraněné nohy a chytil ji za ruku, ještě než stihla zranění zakrýt. "Neřekla jsi nám, že jsi zraněná. Budeš nás jenom brzdit, zůstaneš tady!" Rozhodl nesmlouvavě. Naštvala se. Vyškubla se mu, odmotala obvaz a zahodila ho. Potom se oblékla. Celou dobu se na ní díval. "Už nejsem zraněná, vidíš?" Vyštěkla. "A brusle byl můj nápad, zasloužím si to." Měřila si ho zle pohledem. "Na tom nezáleží, čí to byl nápad." Nehodlal polevit. "Kromě toho, vás dva strčím do kapsy. Já to dokážu, a nebo alespoň vydržím nejdéle." Rozhodil rukama. "Fajn."

Probudil ji vedoucí jejich skupiny. Ten protivnější. Když na něj zamžourala, ušklíbl se, protože viděl, jak těžce se jí vstává. Vylezla z vyhřátých dek, oblékla se a sebrala batoh s věcmi. Potkala je akorát na cestě k východu, nemuseli na ni čekat. Alespoň malá výhra. Beze slov si obuli brusle a navlékli rukavice. Dav za nimi tiše šuměl. Otevřeli dveře a oba muži vyjeli ze dveří. Ona se ještě naposledy otočila a pohlédla na lidi. Už je asi nikdy neuvidí. Odvrátila hlavu, odrazila se a vyjela za oběma muži.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. května 2010 v 9:00 | Reagovat

Netrpělivě čekám na pokaračování.

2 Lucerna Lucerna | Web | 27. května 2010 v 15:19 | Reagovat

a co bude dal.. :-D uz iba dve casti, konec je optimisticky ci pesimisticky?
len nepovec ze si sa prebudila skor ako sen mohol skoncit, lebo ta to donutime dopsat do nejakeho konce :D :D

3 ethnea ethnea | Web | 27. května 2010 v 15:41 | Reagovat

[1]: Dobre dobre. =) Diky za prizen.

[2]: Mozna prijde i kouzelnik. =D Nene, ma to konec, neboj. =) A diky za prizen.

4 pavel pavel | Web | 28. května 2010 v 8:55 | Reagovat

naděje je vždycky až poslední...
už jsem dlouho na bruslích nestál, napadá mi :-)

5 ethnea ethnea | Web | 28. května 2010 v 9:03 | Reagovat

[4]: No, ja jsem po par letech take stala na bruslich az v tom snu... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama