Apokalypsa 6/6

29. května 2010 v 2:11 | Ethnea |  Z mého pera
Všechno tohle byl jeden hodně živý sen. Zanechal ve mě něco hodně silného, protože si ho pamatuji i po několika dnech. Šestá, poslední, část.



Když jsem se probudila, měla jsem ten sen vyrytý do paměti tak živě, že jsem nemohla jinak, než ho zaznamenat. Trvalo mi to přesně sedm hodin.

Text jsem rozdělila na šest částí, protože tak se to bude lépe číst.
Dnes přidávám část šestou, poslední.

První část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-1-6

Druhou část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-2-6

Třetí část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-3-6

Čtvrtou část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-4-6

Pátou část najdete tady: http://ethnea.blog.cz/1005/apokalypsa-5-6



Apokalypsa 6/6



Váhavě k němu vykročila a položila batoh vedle stanu. Chtěla něco říct, cokoli, čím by mohla napravit situaci, ale nedostávalo se jí slov, tak prostě mlčela. Vstal a díval se na ni. Nevydržela to a rozplakala se. Udělal něco, co od něj nečekala v žádném případě. Přišel blíž a objal ji. Vtiskl ji do své náruče a svíral ji tak pevně, jako by byla poslední člověk na zemi a on ji mohl ztratit. Bylo to tak patetické, protože ona pro něj byla poslední člověk na zemi. Nemluvili. Jen tam stáli v pevném objetí.

Tma se mezitím rozprostřela po ledových širých pláních nadobro. Navečeřeli se a začali spolu mluvit. Povídali si o sobě, o centru, o pocitech a myšlenkách. O naději a strachu. Bylo toho tolik, co si ještě chtěli říct, ale věděli, že je čas odpočinout si před dalším velkým dnem. Uložili se do spacáků a zakryli se dekami. Usnuli.

Spánek netrval dlouho, protože teplota tady na pláních byla ještě nižší než venku v okolí centra. Měla pocit, že snad musí každou chvíli umrznout, jak se jí celé tělo třáslo. On se probudil také. Chvíli na sebe koukali a on vstal a zakroutil hlavou. "Takhle to nepůjde. Do rána umrzneme." Povzdechla si. "Musíme se svléknout a vlézt si do jednoho spacáku, navrch dáme další a všechno oblečení a deky kolem nás, jen tak si udržíme teplo." Posadila se a nevěřícně se na něj podívala. Je pravda, že něco podobného slyšela už dříve, ale nikdy si nemyslela, že by to mohlo fungovat, nebo že by to mohla použít. "No tak, rychle." Nabádal ji on. Ještě chvíli vydržela odmítat, ale nakonec kývla. O nic nejde.

Svlékli se donaha a zalezli do spacáku, i se spacákem vlezli do dalšího, zabalili se do dek a oblečení. Nejprve si myslela, že je to ten nejhloupější nápad, jaký existuje, umrznout nahá uprostřed země nikoho. Ale postupně cítila, jak se zahřívá. Nebyla si jistá, jaký byl jeho záměr, protože věděla, že k tomu dojde. Nebránila se. Přitahoval ji už tenkrát v centru. Arogantní muž s pevnými zásadami a odvážným srdcem. Milovali se na tomhle Bohem zapomenutém místě uprostřed šílené zimy. Milovali se úplně bez zábran a bez ostychu, i když se vůbec neznali. Bylo to to nejintenzivnější, co kdy zažila.

Ani jeden z nich nevěřil, když usínali, že přijde ráno. Mysleli si, že zemřou spojení jeden v druhém. Ale ráno přišlo. Probudila je krutá realita ledového světa. Oblékli se a zabalili věci. Snídali beze slov. Nebylo potřeba cokoli říkat, prožili něco nádherného uprostřed apokalypsy. Uprostřed konce světa. Netušili, co se skutečně stalo, věřili, že to neví nikdo, ale chtěli zjistit pravdu a najít pomoc.

Celé dopoledne postupovali kilometr po kilometru a pochod střídali s odpočinkem. Byli spolu zvláštně duševně spojení, nepotřebovali příliš mluvit. I když se cesta zpočátku nezdála tak náročná, krajina se postupně změnila a převažovalo šplhání a lezení nad chůzí nebo dokonce bruslením. Často museli vynaložit veškeré síly, aby se udrželi na nohou, přelezli vysoké ostré ledové kry a nesklouzli do propastí. Odpoledne se na ně usmálo štěstí a mohli několik dalších kilometrů bruslit. Znovu spolu mluvili. Zjistili, jak jsou si neskutečně blízcí a že mají hodně společného. Zrovna si povídali o svém dětství, když na jeho straně podklesla ledová kra a on se zřítil z prudkého kopce. Pochopil, že to bude jeho konec ještě dřív, než si to ona stihla uvědomit. Zastavila se nahoře a sledovala poslední vteřiny jeho života. Neexistovalo nic, co by mohla udělat, aby ho zachránila. Sledovala těch několik dlouhých vteřin, jako by to byl celý život. A pak byl náhle konec. Zmizel ve strži.

Klesla k zemi a plakala. Vydržela plakat z celého srdce několik dlouhých minut. Ztratila všechno, pro co nyní bojovala. Ztratila člověka, který jí byl tak blízký, a do kterého se snad zamilovala. Po několika neskutečně zoufalých dnech měla pocit, že našla smysl života. A teď ho znovu ztratila. Slzy ji pomalu přimrzaly na tváři a tělo prochládalo. Když pominul počáteční šok, postavila se a nehybná tupě zírala do ledové propasti, zatímco se rozhodovala mezi životem a smrtí. Zůstala sama, tak sama a s obrovskou bolestí, nechtěla čekat na zdlouhavý konec. Ale nedokázala to udělat. Nemohla. Vzpomněla si, že jí připomněl, co slíbila, když odcházela z centra. Buď to dokáže nebo aspoň vydrží nejdéle. Jedno z toho už splnila. Nemá co ztratit. Musí se aspoň pokusit. A zjistit, co se to k čertu stalo. Musí zjistit, proč muselo tolik lidí zemřít a proč musel zemřít zrovna on!

Už dávno zula brusle a vydala se dál raději v botách. Proč zbytečně riskovat. Pokračovala pomalu, ale jistě kopcovitou krajinou. Led tu pomalu ustupoval prachu. Nebo to byl prach na ledu? To nedokázala určit. Když se slunce dotklo obzoru, pochopila, že je to její poslední den. Neměla stan, zůstal jí jenom jeden spacák a deka. Poslední láhev vody a malá porce jídla. Rozhodla se, že půjde tak dlouho, jak to její tělo vydrží.

Utřela si slzy z očí a podívala se před sebe. Na zemi ležely špinavé zmačkané noviny. Popadla potištěný papír a četla: "V celé zemi řádí písečné bouře." "Západní část světa zažila nečekané zatmění slunce." "V severních zemích uhodily nečekaně silné mrazy uprostřed léta." "Obrovské bouřkové mraky se formují nad mořem." Pohlédla na datum. Noviny byly dva týdny staré. Vydané den poté, kdy navštívila centrum. Odložila noviny a vzhlédla. Přímo před ní se rozprostíralo velké město.Bylo celé srovnáno se zemí. Slova záchranáře, který se jako jediný vrátil z výpravy, dostala nový rozměr. "Už není naděje."

Zhluboka se nadechla a vykročila tím směrem…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. května 2010 v 9:32 | Reagovat

No, trochu nečekaný závěr, ale líbilo se mi to.

2 Geisha Geisha | Web | 29. května 2010 v 18:57 | Reagovat

Já mám takový konce ráda, mají svoje kouzlo. No a teď abys šla spát a pustila se zase do psaní :D

3 Lucerna Lucerna | Web | 29. května 2010 v 20:19 | Reagovat

je to taky konec bez konce.. :-) kazdy si domysla neco ine :-D a vsak najlepsi mozny ktory pre pribeh mohol byt :))

4 ethnea ethnea | Web | 29. května 2010 v 23:09 | Reagovat

[1]: No jo, moje sny vetsinou nekonci: a zili stastne az do smrti... =D

[2]: Dneska mam za sebou dlouhy den, tak to bude asi spis koma nez spanek. Musim tedy zkusit az dalsi den. =)))

[3]: Diky, diky.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 30. května 2010 v 12:45 | Reagovat

[4]: ad 1) a ani v životě ...

6 ethnea ethnea | Web | 30. května 2010 v 13:51 | Reagovat

[5]: To mas pravdu, rikam si, kde potom brat tu nadeji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama