Občas přijdou, když je nejméně čekáte
Včera jsem se během poledne vypravila s rodinou do lesa. Že si trošku zahoubaříme. Přiznám se, že jsem jela moc ráda, ne tedy, že bych byla nějaký vášnivý houbař, ale procházky po lese miluju.
Počasí jako by fungovalo na povel. Polojasno, sluníčko občas vykouklo mezi stromy, mírný teplý vánek, ani horko, ani zima. Vdechovala jsem velkými doušky ten svěží letní vzduch, zatímco jsem labužnicky kráčela ve vysoké suché trávě nebo poskakovala v mechu. Občas jsem prostě zavřela oči, natočila hlavu proti větru a nechala si čechrat vlasy. V tu chvíli jsem se cítila tak volně a bezstarostně. Nakonec jsem si pod vysokými stromy lehla do trávy a fascinovaně pozorovala pohyby větví a poslouchala šustění listí ve větru. Byla jsem opravdu šťastná, jako už dlouho ne. Nepotřebovala jsem k tomu žádnou konkrétní věc ani situaci. Byla jsem šťastná jen tak. Škoda, že ten pocit pominul, strašně ráda bych to vrátila.
Mám jenom fotku. Obrázek zachycující jediný bod v čase (kvalita není nic moc, je to foceno pouze mobilem).
. Vzpomněla jsem si na letní polehávání na louce pod stromy 
lenny | 
Mě se ta fotka líbí, jako by jsi fotila nějaký středobod něčeho...