Pro ty kteří dostatečně nespí, protože zůstávají vzhůru příliš dlouho, ačkoli nemají žádný důvod
A je to tady zase. Nespala jsem už více než 28 hodin (36-48 hodin není nic neobvyklého), ačkoliv jsem dokončila práci, a mohla bych. Tohle se mi stává každou noc, každý den, kdykoli se chystám jít spát.
Nemůžu, mám nějaký mentální blok.
Nemyslím, že to tak dělám vědomě, jen si vždycky najdu nějakou aktivitu, která mě zabaví, abych nemusela… To jsem nechtěla napsat. Mohla bych, ale… Jsem příliš zabraná do toho, co dělám. Čtu si, poslouchám hudbu, sleduju film, hraju hru, maluju, píšu, je to vlastně úplně jedno. Většinou jsem i skutečně unavená, ale nejdu do postele. Namlouvám si, že chci jen dokončit započatou aktivitu, ale pravda je trošku jiná.
Je mi líto času, který prospím, protože bych si ho mohla užít úplně jinak. Nechci strávit osm hodin v bezvědomí, když můžu relaxovat, bavit se, přemýšlet. Mám rada život, chci být vzhůru a prožít ho, ne prospat. Dokud vyloženě neusnu u svých aktivit, dobrovolně do postele nejdu.
Já vím, že bych měla.
Nejhorší jsou dny, kdy musím druhý den brzo vstávat. Z večera se stává noc, hodiny pomalu ubývají a já chci zůstat vzhůru, zatímco se mnou mé racionální já bojuje a snaží se mě přesvědčit, že následující den bude utrpení, protože dvě hodiny spánku nejsou nic. Vytyčím si cíl. Půjdu v jednu (nikdy nechodím spát před půlnocí). Jenže ono to tak hloupě vychází, zrovna mám něco rozděláno (ideálně si povídám s člověkem z druhé půlky světa), dobře tedy, do půl druhé… Do dvou… Ježiš! Jsou skoro tři, teď už vážně musím… Ve čtvrt na pět se tiše kradu do postele, abych nevzbudila osmáčky (protože by začali pobíhat, hlodat a pískat) a modlím se, abych usnula co nejrychleji. Jako na potvoru to nejde. Neumím usnout na povel. Takhle to nefunguje. Usínám někdy kolem půl páté a v šest, šest pět a šest deset mě na třikrát budí alarm na mobilu. Ano, už jsem přešla ze dvou alarmů na tři, možná i to bude málo.
O tom, jak příšerné takové vstávání je, psát nebudu. Asi jen dodám, že v tu chvíli bych vysypala obsah své peněženky (ať už by v ní bylo cokoli) tomu, kdo by mi přidat další dvě hodiny.
Jenže… Já se stejně nikdy nepoučím. Nechci se poučit. Je tolik krásných věcí na světě a já je chci stihnout všechny.
Pozn.: Název článku je název jedné skupiny na Last.fm, odpusťte mi angličtinu, ale tohle přesně sedí.
Jediný co mě dohání k šílenství, je úplněk. Vždycky den před, úplněk a den po něm nemůžu spát a bloumám po baráku jak duch. A nepomáhá mi nic, prostě ty tři dny neusnu. A pak to zase doháním 
Vládík |
Taky bych potřeboval, aby měl den minimálně 25 hodin. Mám rozděláno mnoho krásných věcí a času je málo.