Whooah… We're half way there - Livin' on a prayer

9. srpna 2011 v 11:26 | Ethnea | Každodenní maličkosti

Once upon a time not so long ago:

Varování! Je to fakt dlouhý článek. Ale... Na konci jsou fotky.

Všechno to začalo před několika měsíci. Zrovna jsem bojovala s depresí a neměla chuť na nic jiného než poslouchat hudbu. A tehdy se mi dostala pod ruku i písnička od Bon Jovi. Ani už vlastně nevím, která to byla, dost možná It's My Life. Jasně, že jsem je znala už dříve, ale nikdy jsem Bon Jovi neposlouchala v nějaké větší míře. No, tady to zkrátím. =) Sehnala jsem všechna alba a přes nové kousky se dostala i ke starým flákům a zamilovala si je. A tehdy mi došlo, že je musím vidět LIVE. Přidala jsem si je na svůj "To do before I die" list.

Jenže jak už to bývá, nejsem zrovna trpělivý člověk a všechno musím mít hned. (A navíc jsem si přečetla, že po tomto turné si dávají na dva roky pauzu, co bude pak?) Sebrala jsem úspory a koupila dva lupeny do Golden Circle. (Když životní zážitek, tak se vším všudy, ne?) Jediný háček byl v tom, že koncert se konal v Düsseldorfu a já neměla ani tušení, jak se tam dostanu. Ale to mě netrápilo. V tu chvíli jsem měla pro co žít a na co se těšit.

Jak se blížil termín koncertu, začaly jsme řešit dopravu (jasně, že jsem s sebou vzala i ségru). Nejdřív jsme pomýšlely na vlak - jsme zvyklé cestovat vlakem celý život - ale když jsme zjistily, že cena za lístky na vlak je téměř stejná jako cena za letenky, přičemž doba v dopravním prostředku se liší o 11 hodin, bylo rozhodnuto. Poletíme.

Na okraj aneb proč jsem byla vyděšená k smrti - asi dva měsíce před koncertem nastoupil kytarista Bon Jovi Richie Sambora na protialkoholní léčení a skupina hrála velkou část amerického turné bez něj. Nemohla jsem se smířit s tím, že bych viděla legendární uskupení v nekompletní podobě. Naštěstí se ale Richie na evropskou část turné vrátil v plné parádě! Díky!

O pár měsíců později - 13.7.2011

Měla jsem v úmyslu začít tím, jak jsme vtipně vstávaly v půl čtvrté ráno, ale den začíná už s půlnocí, že. Takže ještě o půlnoci jsme na netu projížděly mapu Düsseldorfu a hledaly možnosti dopravy až na místo, stejně tak jako nějaký rozumný obchoďák. Z toho vyplývá, že spánku se nám moc nedostalo, což není před takovým velkým dnem moc rozumné. =) Ale jehličí nás nezničí! Jediný zádrhel byl v tom, že od nás do Prahy je to ještě asi 60 kilometrů a po ránu nebývá hromadná doprava zrovna nejplynulejší. Tady zasáhla náhoda, protože naše kamarádka zrovna do Prahy jela do práce a ještě brzy ráno - prostě přesně jak se nám to hodilo. Luxusní! (Děkujeme, Lucinko! Dlužíme ti drink.)

Cesta proběhla přesně podle plánu, odbavení bez problémů, odlet na čas. (Ehm, z letu jsem byla trošku nervózní, letěly jsme totiž poprvé.

)

V Německu jsme po příletu měly poměrně hodně času a vstupenka na koncert platila zároveň jako lístek na městskou dopravu v den konání akce, takže jsme navštívily dva obchoďáky (a koupily jsme si i nějaký ten suvenýr - samozřejmě praktický, jak jinak), prošly kus města, daly si něco k jídlu. Pohodička. (Jen když to teď vidím zpětně, měly jsme víc relaxovat a míň chodit, ale to pro příště.)

Tři hodiny před otevřením vstupní brány stadionu jsme se přesunuly na místo (hledání trvalo trošku déle, ale securiťáci byli moc ochotní a hlavně schopní komunikovat aspoň lámanou angličtinou), koupily suvenýry, a začala ta horší část - čekání. Ještě bych měla doplnit, že německy neumím ani kváknout - ale tady všechna čest němcům - všichni uměli anglicky, takže s dorozumíváním absolutně žádné problémy (no kváknout sice neumím, ale jsem schopná si přeložit většinu základních slovíček, tedy aspoň ta, co si pamatuju ze školy). Jediné plus bylo, že vstup do Golden Circle měl vlastní frontu. Přišly jsme asi 2,5 hodiny předem a už tam stála hodně slušná řada lidí. Nechtěla bych vidět tu šílenost pro obyčejné vstupenky… Za ty dvě a půl hodiny naše fronta narostla asi dvacetkrát. To jsem teda zírala a velebila si naše slušná místa. Nervozita začala stoupat, lidi se začali tlačit…

V pět hodin otevřely brány. (A vyhodily nám poslední láhev s vodou.) Následoval úprk přes stadion, asi deseti dalšími kontrolami vstupenek, až jsme konečně stanuly uvnitř. Přišlo mi to jako zázrak, že se hodina H přiblížila. Získaly jsme asi sedmou-osmou řadu v Golden Circle - to bylo slušné. Před námi byli jen VIP (Diamond Circle) - těm jsme pak záviděly po zbytek koncertu.

A následovalo další čekání. Tady už nás začínaly bolet nohy. Protože stát na místě je asi milionkrát horší než chodit. A taky mi už začínalo chybět pití. Až po sedmé se představila předkapela. The Breakers. Jako nehráli špatně, ale sorry, prostě neměli šanci. Publikum bylo vlažné. Všichni čekali jen na to jedno a předkapela je nezajímala.

V osm hodin to vypuklo. Konečně! Po měsících čekání se mi splnil sen!

Intro ve velkém stylu, ve vzduchu bylo cítit napětí, řev fanoušků sílil a pak se objevili! V celé své kráse! Bon Jovi. Když jako poslední nastoupil Jon, řev fanynek dosáhl maxima. V tu chvíli mě přestaly bolet nohy, zapomněla jsem na žízeň a na dvě hodiny a dvacet minut žila svůj sen. Show luxusní! Perfektní! Geniální! Všude jsem četla, že mívají jednu z nejlepších live show na světě, a byla to pravda.

Otvírali písničkou Happy Now a nebyl to špatný výběr. =) I když klasický otvírák Raise Your Hands by byl asi efektivnější. Show se rozjela, podpora od diváků výborná.

Setlist byl následující (vsázeli na jistotu, řekla bych):

1.	Happy Now
2.	You Give Love A Bad Name
3.	Born To Be My Baby
4.	We Weren´t Born To Follow
5.	Superman Tonight
6.	It´s My Life
7.	The More Things Change
8.	We Got It Goin´ On
9.	Captain Crash And The Beauty Queen From Mars
10.	Bad Medicine
11.	Roadhouse Blues cover
12.	When We Were Beautiful
13.	What Do You Got?
14.	I´ll Be There For You
15.	Mercy cover (na třikrát)
16.	Who Says You Can´t Go Home?
17.	I´ll Sleep When I´m Dead
18.	Someday I´ll Be Saturday Night
19.	Have A Nice Day
20.	Keep The Faith
21.	In These Arms
22.	Wanted Dead Or Alive
23.	Blood On Blood
24.	Living On A Prayer

Umírala jsem blahem, když zahráli Superman Tonight - ta je moje! Ale taky musím smutně konstatovat, že některé pecky mi tam prostě chyběly. Zvlášť Bed of Roses a Always. Možná jsem trochu doufala, že dají i nějakou raritku, třeba Novocaine, Last Cigarette, Welcome To Wherever You Are nebo Runaway. Loučili se klasikou - Living On A Prayer a v tu chvíli mi bylo neskutečně smutno, že to celé už končí. Celá show trvala dvě hodiny a dvacet minut. Jednu zvláštnost ten koncert ale měl. Richie Sambora oslavil dva dny před koncertem narozeniny a fanoušky zpívané Happy Birthday znělo fakt mile. Jen jsem opravdu čekala, že si pak s Jonem střihnou Just Older - to by se prostě fakt hodilo. Nedali, škoda.

Když jsem se po koncertu odlepila ze svého místa (ta tlačenice v předních řadách byla po celou dobu opravdu šílená), málem jsem nemohla chodit. A měla jsem tak ukrutnou žízeň, že bych snad pila i vodu z kaluže. Bohužel, jediná voda, kterou prodávali (kelímek za čtyři eura, pfff), byla vyprodaná už před koncem. Dopotácela jsem se ke stanici metra a myslela, že snad leknu. (Tady zase smekám, milí němečtí kamarádi, organizace dopravy byla dokonalá.) Metro jezdilo každé dvě a půl minuty, rozhlasem se na zastávce nesl hlas nějakého známého moderátora, který dělal solidní vtípky (a kterým jsem nerozuměla ani za mák), a celé to bylo organizované pracovníky dopravního podniku, kteří dohlíželi na to, aby metro jezdilo plné tak akorát - ani prázdné, ani přecpané.

Když jsme se dostali na hlavní nádraží a nakoupily několik lahví s vodou, rozhodly jsme se noc strávit na letišti, jakožto nejbezpečnějším místě. Náš let byl totiž naplánován až na 14:25. Ne že bych se té noci bála, spíš jsem si neuměla představit, jak tam přečkám tolik hodin a neumřu nudou. Zasáhl osud. Seznámily jsme se s prima klukem, mladým Arméncem, a strávily noc povídáním v mekáči - jediné zařízení, které fungovalo i přes noc - letiště v Düsseldorfu bylo totiž úplně mrtvé. Kamarád odletěl někdy kolem šesté ráno a my jsme osaměly. Letiště se začalo probouzet a já pro změnu usínat. Musím přiznat, že letištní sedačky byly docela pohodlné, protože jsem si tam i na chvíli v leže zdřímla, zatímco mě ségra statečně hlídala.

Ten čas uběhl docela rychle, odbavení bylo opět rychlé a bez problémů. Odletěly jsme s mírným zpožděním, ale plné dojmů.

Bon Jovi si po tomto turné dávají na dva roky pauzu, kdo ví, co bude pak. Ale já už začínám šetřit na další lístky. A dost možná i na VIP. Protože to za to na 100% stojí!

Na koncertě jsem fotila jako o život, ale kvalita bohužel mizerná. Takže příště ještě pořídit nový foťák.

No, ale stejně sem pár obrázků přidám. (A kdybyste se divili, proč je na většině hlavně Jon… No to je ale blbá otázka, ne?

Je to pořád děsnej sekáč a pořád šíleně sexy!)