Jak to dělají holky aneb stavíme klec pro osmáky

6. listopadu 2014 v 7:56 | Ethnea |  Každodenní maličkosti
Jedna z mála věcí, na kterou jsem opravdu hrdá.




Asi bych měla hned na začátek vyjasnit, že než jsem se pustila do klece pro osmáčky, nikdy jsem do té doby nevyrobila ani polici, ač se teda považuji za docela zručnou, co se nářadí týče.

Když nám zůstal poslední Mattíček, neváhaly jsme ani chvíli a se ségrou obstaraly tři malé osmáčí brášky, aby nebyl sám. A protože seznamování není u osmáků právě ta nejsnadnější věc, rozhodly jsme se vyrobit jim velkou klec. A tím velkou myslím opravdu velkou.

Celkový nápad není původní, našla jsem takový projekt na nějakém německém fóru, ale bohužel jsem nerozuměla ani slovo. Naštěstí jsou obrázky velmi výmluvné. =)

Jako obvykle, když si něco vymyslím, držím se toho nápadu, dokud ho nezrealizuju. A nic mě nedokáže přesvědčit o opaku. A stejně to bylo i s klecí. Moje okolí si do jednoho myslelo, že jsem se naprosto pomátla, a nevynechalo jedinou příležitost, aby mi to nedalo najevo. (Ano, já vím, že jsem neměla absolutně žádné zkušenosti - dokonce jsem do té doby nikdy nedržela v ruce vrtačku, ale...) To byla jedna z věcí, která mě hodně ranila. Že neexistoval jediný člověk, který by mi věřil. Vlastně jeden ano. Ségra sice ze začátku hodně pochybovala (upřímně nevěřila, že bychom něco takového kdy postavily), ale i přesto mi byla velkou oporou a později, když jsme se do toho vrhly, spolustavitelkou.

Všechno začalo plánkem. Zahanbeně přiznávám, že plánek vypadá, jako by ho kreslilo pětileté dítě. Na druhou stranu obsahuje ale všechny důležité rozměry.


Nenechte se mýlit anglickými popisky, opravdu je plánek můj. Jen jsem ho konzultovala na jednom mezinárodním osmáčím fóru.

Shánění materiálu nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. Na základ klece je použit rám šatní skříně z IKEY (PAX systém), police jsou potom doplňky pro tento rám. Z IKEY jsme ještě nechaly dovézt LED světelné trubice pro osvětlení. U nás v místních stavebninách jsme nakoupily pletivo s malými čtvercovými oky a pro zbytek jsme se vypravily do OBI - dlouhé latě, spousta šroubků a hlavně desítky metrů kovové pásky.

Co se nářadí týče, nějaké základní věci jsme v garáži měly - šroubovák, kleště, kladivo, pilníky, a AKU šroubovák zapůjčil moc hodný soused (bez toho bychom na kleci pracovaly ještě teď).

To by pro začátek byla většina materiálu a nářadí (ke zbytku se dostanu později) a mohlo se začít s opravdovou prací.

Nejprve jsme zakreslily, kde budou ventilační okénka, kam přesně přijdou police. Lehké jak facka, z geometrie jsem vždycky měla jedničku. =)



Jediný problém, který jsme samy vyřešit nedokázaly, bylo vyříznutí okének. Na to jsme bohužel neměly tu správnou pilku. Takže tuhle jedinou věc jsme si nechaly udělat u rodinného známého. Práci odvedl dobrou, ale patnáct stovek mi trošku vyrazilo dech. =( Pro lepší vzhled se rozhodl okénka orámovat, což ho stálo čas i materiál. A mě další výdaje navíc.

Jak jsem se vzpamatovala z mírného rozčarování, pustily jsme se do samotných ventilací. Na každé okénko bylo třeba přesně vyměřit a nastříhat pletivo, nastříhat kovové pásky a následně všechno pěkně přišroubovat.

S AKU vrtačkou jsem se naučila pracovat okamžitě a hned jsem si ji zamilovala. (Navzdory neustálému povzbuzování typu: "Nikdy jsi to nedržela v ruce, strhneš všechny závity, zničíš to, jsou to vyhozený peníze...)


Práce to nebyla složitá, ale velmi časově náročná.

Po dokončení ventilací bylo ještě nutné překrýt všechny nepoužívané předvrtané dírky stejnou páskou. Osmáčkům bohužel stačí milimetrová dírka, aby z ní do druhého dne udělali slušný průlez pro celou tlupu.


Neměla bych zapomínat, že každý samostatný kousek kovové pásky bylo nutné zaoblit a zapilovat, aby pro chlupáčky nepředstavoval žádné nebezpečí.

V téhle fázi jsem už měla slušně dodrbané ruce. Krvácející šrámy úplně všude a velmi bolestivé otlaky, puchýře a mozoly. Nejsem sice ten typ ženy s bělostnýma rukama a pěstěnými nehtíky, mám z dětství a dospívání spoustu jizev, ale na tohle jsem nebyla úplně připravená.

Po mravenčí práci s měřením a přivrtáváním přišlo na řadu sestavení celého rámu. Tohle byla asi ta nejsnadnější část. Vždycky mě bavilo sestavovat nábytek, protože to je prostě taková stavebnice na vyšším levelu. =) Ve dvou to byla i k nezanedbatelným rozměrům hračka.

Po sestavení jsme se dostaly opět k připevňování pásky, což bylo v případě zadního dílu zvlášť náročné (nebo rovnou nemožné). Vrtat šroubky do tenkého zadního dílu byl holý nesmysl, takže nás napadlo připevnit zezadu dlouhý dřevěný hranol, do kterého už by potom nebyl problém vrtat. No jo, jenže jak tam takovou lištu přidělat. Vrtat zezadu dopředu nepřicházelo v úvahu, otočit skříň, hranol zkusit přilepit a otočit zpět - selhalo... Takže nakonec si celý svět sedl na zadek z oboustranné kobercové pásky. =D Ta udržela hranol na místě, než se skříň pěkně způsobně otočila na záda a než se do něj mohly zakousnout šroubky, které držely pásku.


Ale v téhle chvíli to už začínalo mít tvar a pochybné hlasy z okolí začínaly konečně slábnout.

Postavit skříň v garáži vyžadovalo hodně pevné vůle, ale hlavně štěstí, protože nám to vyšlo téměř na centimetr. =D


Jako další přišly na řadu police. Otvory jsme nechaly vyříznout s ventilací, takže bylo třeba jen přivrtat pásku (zase!) a nasadit je do celého rámu.

A tuhle část si dovolím označit za nejnáročnější. Zjistily jsme, že správnému nasazení docela slušně vadí přivrtané pásky a že narvat police dovnitř bude vyžadovat opravdu hodně síly. Ségra sice spodní části kovové ochrany zase odvrtala, já jsem některé pásky pokrátila, ale to zoufalství, když ty pitomé police nešly dovnitř ani za použití té nejhrubší síly, bych vám nepřála vidět. Ničemu nepomohlo ani uchycení na plastové úchyty, které se při každém posunutí parádně stočily dolů. Situace tak kolem třetí hodiny ranní (ano, skutečně - řekly jsme si totiž, že police při této pracovní relaci dokončíme) připomínala apokalypsu. V této chvíli naštěstí nebylo kroku zpět. Zcela vyčerpané jsme končily před pátou ráno, ale police byly na místě.

To, co nás čekalo ráno, už byla procházka růžovým sadem. Přichystaly jsme LED světla, pomocí dodaných lepících pásek pěkně připevnily na místo a kabely vyvrtaným otvorem vyvedly dozadu. Jen jsme si trochu drbaly hlavu s ochranou před ostrými osmáčími zoubky. Měly jsme vymyšleno udělat kolem takovou malou "klec" z pletiva, ale trápilo nás, jak ji přidělat, protože zadní stěna byla pouze papundeklová (jak už to tak u levného nábytku bývá). Nakonec jsem v krátké chvíli osvícení zvolila opravdu směšně snadnou variantu. Na vytvarované pletivo jsem připevnila čtyři dlouhé tenké drátky (které měla ségra připravené na výrobu šperků) a pěkně je omotala, aby nebylo vůbec nic vidět. Celý kryt jsem nasadila na světlo, pěkně poctivě naznačila otvory a ségra je vyvrtala. Protažení drátků chtělo jen trošku šikovnosti a hodně pevné vůle, když jsem narvaná v jednom patře klece navigovala ségru na druhé straně. Vzadu už se drátky jen svázaly a zatočily a voilá! Celý kryt nádherně zapadl na místo, ale hlavně stoprocentně držel.




Dostaly jsme se do poslední fáze. Bylo nutné přesně! změřit prostor každého patra pro nákup posuvných skleněných dvířek. (Od tohoto nápadu mě všichni nejvíc odrazovali, plácali se do čela a kroutili hlavami.) Měla jsem obavy, kde sklo seženu, protože dva místní sklenáři práci odmítli s tím, že tohle nedělají, ale naštěstí jsme dostaly tip na malou místní firmu, která dělá zrcadla a skla.

Ale abych nepředbíhala. Nejprve jsem musela koupit plastové profily - vodící lišty na posun skla. V této fázi děkuji světu za Internet (z Internetu jsem ostatně čerpala informace celou dobu, když mi mé milé okolí stále jen vysvětlovalo, jak nic nedokážu). Všechno jsem si krásně vyhledala, jak co funguje, na co je třeba dát pozor, jak nasadit skla. A začala jsem prohlížet e-shopy, posílat dotazy a ségra obvolávat obchody. Byla jsem hodně nemile překvapená, že požadovaný rozměr a barvu nikde nemají. V jednom e-shopu měli nesprávné rozměry, v dalším po dotazu e-mailem raději ani neodpověděli, v kamenném obchodě nám ale konečně tvrdili, že mají barvu i požadovaný rozměr - ano profily jsou pro čtyřmilimetrové sklo. Celé nadšené jsme následujícího rána sedly do auta a vyrazily pro ten zázrak, abychom mohly už jen objednat sklo. Jaké bylo ale moje rozčarování, když nám paní prodavačka podávala profil, který byl pro sklo pětimilimetrové, a ani o tom neměla tušení. Jenže já jsem měla přesně nastudováno, kolik má která část měřit, takže "Na mě si nepřijdou!" . A jako bonus neměli ani potřebný počet v požadované barvě. Domů jsme dojely ve fázi velkého zklamání a začaly vyhledávat další varianty. Nakonec jsme přehodnotily situaci a rozhodly se pro sklo pětimilimetrové, pro které se aspoň daly profily sehnat.
Objevily jsme malý, ale úžasný e-shop, kde nám lišty ještě téhož dne odeslaly a druhý den byly u nás. Bohužel si nepamatuju, který to byl, ale ségra možná bude vědět, tak snad později doplním odkaz.

Věci konečně začaly nabírat ten správný směr. Co nejrychleji jsem se vypravila objednat sklo. V naší místní firmě byli velice ochotní, a přestože měli zrovna hodně zakázek, moje se stala prioritou, když zjistili, že se jedná o bydlení pro osmáčky. Nakonec byli hotovi ještě před termínem a z konečné ceny mi srazili deset procent. Odvedli vážně skvělou práci. Skla, zabroušení i broušené úchyty byly precizní.

Nic už nebránilo tomu, celé monstrum dodělat. Nejprve jsme nařezaly dřevěné lišty, vrchní část potáhly páskou a umístily do klece. Tahle lišta slouží v každém patře jako zábrana, aby nám všechna podestýlka nevypadala ven při každém otevření dveří (mno... aby to opravdu fungovalo, musela by mít zábrana aspoň půl metru, ale to jen tak na okraj). Před lištu jsme potom přilepily spodní vodící profily a nechaly schnout.



Před konečným stěhováním zbývala už jediná věc - děliče do dvou pater. Protože osmáčci nemohou přijít do přímého kontaktu bez předchozího seznámení, je nutné dvě patra rozdělit napůl - tady se budou setkávat, aby si na sebe zvykli. Každý z kluků tak nyní obývá jedno a půl patra.

S děličem jsme si moc práce nedaly, pravda. Z dřevěných hranolků jsme sestavily rám, naměřily pletivo na obě strany, které jsme přidělaly pomocí tenkého drátu. Vrtat šroubky nebo zatloukat hřebíky do tohoto typu dřeva nebyl nejlepší nápad, protože hned praskalo. I když to tak nevypadá, rám je stabilní a pletivo pěkně drží.



Konečně nastal den D - tedy stěhování. Odstranila jsem staré klece, i s osmáčky je na pár hodin přemístila do obýváku, a akce "Jak to monstrum proboha dostaneme do pokoje?" mohla začít.

Možná bych měla zdůraznit rozměry, aby bylo jasné, že s 100x58x201 cm není klec žádný drobeček. Už vymyšlení místa, kam ve svém mrňavém pokoji klec umístím, vyžadovalo hodně bystrý mozek (díky ségro).

Jakkoli se zdálo vymyšlení místa obtížné, vymyšlení trasy byl opravdový oříšek. Po prozkoumání zádveří a chodby jsem došla k názoru, že tudy to rozhodně neprojde. Takže zbývala možnost B, se kterou jsem si celou dobu tajně pohrávala. Oknem! Tudy se totiž už kdysi stěhoval můj pěkný gaučík, takže tahle trasa je prověřená. Tím by byla vyřešena intelektuální stránka problému. Teď ale nastala fáze "Potřebujem koňskou sílu, a nebo jsme fakt v háji".

Ze začátku to vypadalo jen trošku nemožně, to když jsme klec dorvali (já, ségra a mamky manžel) nějakých 15-20 metrů až k mému oknu. Ale při pokusu zvednout celý kolos skončila ségra málem na placku. Doteď jsem si myslela, že mám fakt sílu, ale klec vážící kolem 70 kilo mě přesvědčila o opaku. Tohle teda v žádném případě nad hlavu nezvednu.

Naštěstí pomohlo samo nebe, anebo spíš soused od naproti. Měl sice chudák pochroumaný kotník, a já se v tu chvíli cítila fakt provinile, ale klec zvedl, jako by se nechumelilo, a dělal vtípky, že to zas tak těžké není.Když chlapi dostali klec do okna, bylo už napůl vyhráno. Umístit ji v pokoji trvalo sotva pár minut a začínalo to vypadat, že se snad ještě dnes nastěhujem (jiná možnost ani nepřipadala v úvahu).

Vrhly jsme se se ségrou na lepení horních lišt a zasouvání skel. Abychom si byly jisté, že to bude fakt pěkně držet, bylo to časově trošku náročnější, takže nakonec se myšáci stěhovali až po večerce.


(Na fotce ještě není klec úplně zařízená, pořízeno druhý den.)

Když jsem potom ještě asi v půl desáté večer vysávala celý barák, únavou jsem sotva pletla nohama. Ale byla jsem šťastná. Šťastná, ale hlavně hrdá, že se nám to podařilo.

Vím, že jeden úspěch názory mého okolí nezmění, zvlášť když jsem byla celý život vychovávána v duchu "nic nezvládneš, nic neumíš, tohle nedělej, to se ti nepovede", ale pro mě je to moc důležité. A asi pomalu začínám věřit tomu, že člověk může dokázat cokoliv, když opravdu chce.

Nic bych ale nedokázala bez mé nejlepší ségry, které tímto patří obrovský dík, že se se mnou do celého projektu pustila.


Omluvte prosím kvalitu fotek z pracovního procesu, byly pořízeny v garáži, za mizerného světla a mobilem.


Rozloučím se dnes citátem:

"Ideál je v tobě samém. Překážky k jeho dosažení jsou - také v tobě." (Thomas Carlyle)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 11:23 | Reagovat

To teda smekám klobouk. ;-) Takto hotové to vypadá jako hodně profesionální práce. Už jen vymyslet to tak, aby to všechno klaplo, musela být docela fuška. S tím by si neporadila ani většina z chlapů, kteří jsou všeobecně považováni za tu manuálně zručnější polovinu lidstva. A to ani nemluvě o tom, jaké prasárny dovedou mnohdy spáchat oficiální řemeslníci, kteří se manuální prací živí. ;-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 15:59 | Reagovat

Musím říct, že obdivuju tvou zručnost i odvahu se do něčeho podobného pustit. Řekl bych, že na něco podobného bych si kvůli své manuální nezručnosti netroufl, ale určitě souhlasím s tím, že vždycky záleží na motivaci a nakonec je možné dokázat skoro vše, co člověk doopravdy chce. Určitě se nenech srážet pochybnostmi jiných lidí a dělej si věci podle svého. Je vidět, že dokážeš báječné věci, a každý pohled na takový výsledek tvé práce ti to připomene, kdybys na to někdy v nějaké méně sebevědomé chvilce měla tendenci pozapomenout :-). Pošlu odkaz na tvůj článek své sestře, která má osmáčky doma taky, myslím, že bude koukat!

3 ethnea ethnea | Web | 6. listopadu 2014 v 20:50 | Reagovat

[1]: Dekuju, od te manualne zrucnejsi poloviny lidstva pochvala zvlast potesi. =)

[2]: Dekuju, Petre. A kdyby se sestra chtela do neceho takoveho pustit a mela nejake dotazy nebo potrebovala radu, muze se klidne obratit. :-D

4 pavel pavel | Web | 6. listopadu 2014 v 23:20 | Reagovat

To je lepší než mít doma knihovnu. :-D

5 ethnea ethnea | Web | 7. listopadu 2014 v 4:10 | Reagovat

[4]: No to si pis, hlavne ten obsah je promenlivy - jednou komedie, jednou poezie, semtam drama... =)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 20:26 | Reagovat

Klícka jako byt.
Anebo obráceně?

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. listopadu 2014 v 14:07 | Reagovat

To je obdivuhodné a beze srandy! Fascinovaně jsem četla postup vaší (tvé) práce a musím říct, že tohle bych nesvedla ani za zlatý prase. Jsi vážně dobrá a můžeš být na sebe po právu pyšná - tohle je kousek, se kterým by měl dost práce i zručný kutil. A ty bez zkušeností a praxe... klobouk dolů! Doufám, že osmáčci ten fantastický pětihvězdičkový hotel ocení, a hlavně, že už tvé okolí přestane pochybovat o tvých schopnostech. :-)  :-)

8 ethnea ethnea | Web | 9. listopadu 2014 v 13:04 | Reagovat

[6]: Spis to prvni. ,)

[7]: Dekuju Vendy, to pohladi. =)

9 shariony shariony | Web | 16. listopadu 2014 v 10:02 | Reagovat

No ty brďo, ta klec je obrovská! Moc se ti to povedlo!

10 ethnea ethnea | Web | 16. listopadu 2014 v 14:38 | Reagovat

[9]: Dekuju. =)

11 Lucerna Lucerna | 3. prosince 2014 v 23:20 | Reagovat

Je to neuveritelne co si dokazala. Si velmi sikovna, budu sa tam mat rozpravkovo :)
Poznam to "nic nedokazes, vse robis zle". Je to jej/jeho/ich omyl. Su ludia, ktorym sa nezavdacis a svoju nespokojnost zivota potrebuju niekde ventilovat ;)

12 ethnea ethnea | Web | 4. prosince 2014 v 13:18 | Reagovat

[11]: Dekuju Ti za mily a povzbudivy komentar. =)

13 Doma Doma | Web | 12. prosince 2014 v 7:12 | Reagovat

Tak tohle bych nedala dohromady ani za 100 let, maš můj obdiv ;-)

14 stuprum stuprum | Web | 12. prosince 2014 v 22:47 | Reagovat

Vypadá kouzelně. :)

15 Em Age Em Age | Web | 16. prosince 2014 v 19:19 | Reagovat

Parádní! Skvělá práce. :-D

16 miriabel miriabel | Web | 17. prosince 2014 v 15:58 | Reagovat

Jsi neskutečně šikovná!:) Ta klec je obrovská, vypadá jako by se mělo vejít tak 10 x více osmáků, než máte :)
Nemáš žádný důvod se podceňovat:)

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 10:34 | Reagovat

Jen zírám, jsi vážně šikovná. Klec je úžasná, návod skvělý, podrobný, který určitě může někoho dalšího inspirovat. Taky jsem si kdysi vyhrála, když jsem měla potkana - ale spíš s výrobou hamáčků, polic do klece, apod., na celou klec bych si asi netroufla :) Máš můj obdiv :)

18 BenyZ BenyZ | E-mail | 16. ledna 2017 v 20:24 | Reagovat

I found this page on 16th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

19 FelixF FelixF | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:58 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama