Anywhere is... - Články

Canon versus Nikon?

Tue, 10 Jan 2012 13:20:30 +0100

Opravdu nečekejte souboj dvou velkých výrobců. =)

Tenhle článek jsem se chystala napsat už minimálně před třemi měsíci. Bohužel zasáhla shoda náhod, nemoc, další zkoušky života a další nemoc... Nic se ještě neobrací k lepšímu, právě naopak. Ale o tom psát nechci.

V následujícím článku vám představím svůj starý foťák a nový model.

Čím že jsem to do teď vlastně fotila?

CanonPowerShot A550

Ani už nevím, jak je starý, ale pamatuju si, že když jsem ho vybírala, radila jsem se s několika lidmi, kteří přece jen focení trošku rozumí. Mně se moc líbil ultratenký Olympus "mjů", ale zástup poradců položil jasnou otázku: Chceš krásný design, nebo raději výkon? Ta holčičí část ve mně volala: "Musí být krásný!" Ale to praktické já prosazovalo: "Hlavně ať pěkně fotí, na vzhledu nezáleží." No jak vidíte, tenkrát vyhrál tento poněkud robustní model (na kompakt) - škoda, že to z té fotky není moc dobře vidět.

Sloužil ale dobře, a ještě určitě bude!

Jako příklad uvádím: Osmáček Hugh, Tulipány, Téměř dokonalá růže, Když se ještě nechce spát, Ranní obloha, Koťátko Matýsek, Nejkrásnější místa, Nejkrásnější západy slunce, Hořící nebe, Let it snow!, Zima Vol. 1, 2, 3 a 4, Březnová krajina, Jinýma očima, Co zůstalo z listopadu, Srpnové západy slunce, Babí léto

Nikon Coolpix P500

A tohle už je ten nový! Dlouho jsem váhala, do které kategorie sáhnout. Hodně jsem toužila po klasické digitální zrcadlovce, ale přeje moje znalosti jsou hodně omezené (a bohužel, také rozpočet, co si budeme nalhávat), takže zase nakonec vyhrál kompakt. Nicméně Coolpix série vytváří takový pomyslný most mezi kompaktem a zrcadlovkou. Takže příště hurá do zrcadlovky. =)

I tentokrát jsem se radila s moc šikovným fotografem. Nabídka je příliš široká, aby si člověk bez patřičných znalostí fundovaně vybral.

Bohužel jsem zatím neměla příležitost něco fantastického nafotit. K foťáčku jsem si sehnala i skvělý stativ, takže už jen čekám na další hořící nebe, červánky, východ slunce...

Jedna z prvních fotek pořízená po vybalení z krabice. Původně jsem ji sem ani nechtěla dávat (kompozice veškerá žádná), ale je to taková srdeční záležitost. Jedná se o naši pidizahrádku. A miluju ty přirozené, a přesto syté barvy.

Zahrada (to bílé je místo pro bazén, vlevo račte vidět krásná červená rajčata)

Starý versus nový?

Východ slunce focený Starým Canonem

Východ slunce focený novým Nikonem

Obě fotky dělí asi tři měsíce. Takže boj je to vskutku nerovný. ;-)

Co jsem zjistila hned, nový Nikon miluje osmáčky. Fotí je totiž parádně, i když ani chvilku nepostojí.

Mattík na své nové hračce, srolované matračce ze sušené trávy.

A taky jsem si neodpustila krásný květ. (Pokud se nepletu byl z mé říjnové narozeninové kytice) Tentokrát trošku netradičně. Pořád zkouším...

Yellow

Coldplay - Yellow (to se mi prostě asociuje)

A na závěr si dovolím jednu fotohádanku! Obvykle to nedělám, ale tentokrát se to skutečně hodí.

Tak schválně, kdo uhodne, o co se jedná? A kdo se trefí nejblíž?

PF 2012

Sat, 31 Dec 2011 23:33:40 +0100

Do nového roku jen to nejlepší...

... a hlavně pevné zdraví, hodně lásky, blízkost těch, které máte rádi, štěstí a úspěch a snad také přiměřené materiální bohatství.

Od září se hodně věcí změnilo. Měla jsem toho tolik připraveno, co jsem chtěla publikovat. Ale nebyl čas a nebo pro změnu zase chyběla ta správná nálada a nadšení.

Předsevzetí moc vážně neberu. Snad proto jsem si je přestala na Nový rok dávat. Přestala jsem i plánovat. Kdo ví, co bude za půl roku.

Ale zkusím uvést alespoň krátký seznam věcí, které jsem měla v úmyslu zapsat na blog a ke kterým se snad během nového roku dostanu.

Pořídila jsem si nový foťák - článek o staré a nové mašince a ukázka obrázků
Fotky nádherných podzimních barev novým přístrojem (jo, tak to už bohužel nestihnu) - měním na zimní fotky
Článek a fotky osmáčků (to se hodí, objednala jsem jim spoustu úžasných myších prolézaček na netu - dorazí co nevidět)
Pořídila jsem si dvě sady šíleně drahých copic markerů - je na čase začít zase tvořit (kde jste, mé milé múzy)
Co je u mě nového Ani náhodou - není to nic, na co ráda myslím, natož, abych o tom ještě psala. Snad vyhlídky na měsíce příští?
Nové kousky digitální tvorby (hned jak dám něco dohromady) - chtěla jsem se pustit do digitální krajiny

No a ještě bych si mohla, čistě pro sebe, zapsat pár věciček, které mě čekají v novém roce, a neminou:

Úklid toho, čemu ve svém pokoji říkám "organizovaný bordel"
Instalace nového notebooku (který mám už tři měsíce a který nepoužívám) a veškeré nastavení - už se fakt NEtěším
Znovuvyhrabání mé zakopané múzy - klasická, digitální tvorba + fotografie
Zodpovědnější přístup k práci
A že bych si třeba konečně udělala ten certifikát z angličtiny? Ehm.. znám se. Buďme realisti. K tomu nedojde.

Starý rok nám pomalu končí, tak ať je ten nový aspoň o trochu lepší. (Chtěla jsem napsat, ať nás ojebává o trochu míň, ale to by se asi nehodilo, že?)

P.S.: A díky ségro za všechno, jsi nejlepší! (Já vím, že si to přečteš.)

Vaše Ethnea a 4 osmáčci

Babí Léto

Sat, 24 Sep 2011 23:23:21 +0200

Ještě než stromy úplně shodí listí...

... nabízím několik fotek z krásného slunečného odpoledne. Bylo příjemně teploučko, jasno a nic nenapovídalo tomu, že se nezadržitelně blíží podzim.

Série fotek je ze středních Čech.

A poslední fotka je západ slunce, který pořídila ségra na svých cestách za vzděláním.

Letní Layout

Mon, 29 Aug 2011 03:40:00 +0200

Změnu zimního layoutu jsem slibovala už dávno…

Jenže to nikdy nějak nevyšlo. Nejprve jsem chtěla svěží jarní, potom snad veselý letní… No a teď nám léto pomalu končí a u mě na blogu byla stále ještě zima. (Uznávám, že v těch třicetistupňových vedrech to mělo něco do sebe, ale co je moc, to je moc.)

No, co bych k tomu novému napsala.

Je hodně barevný, jako základ byla použita opět moje fotka. Z levé strany přichází noc - v tom je trošku symboliky. Vy, kdo mě nějaký ten pátek znáte, víte. Původně jsem chtěla změnit pozadí na černé a písmo na bílé, ale nakonec jsem nechala klasickou volbu - myslím, že se mnohem lépe čte. (Hmmm, mimochodem, teď mě něco napadlo, až se tenhle okouká, mám vymyšlenou minimalistickou variantu.)

P.S.: Všem se omlouvám za šok. Chápu, že přechod z modro-bílé na tuhle barevnou směs není úplně snadný.

Srpnové západy slunce

Mon, 22 Aug 2011 21:08:41 +0200

Protože západy slunce mi připadají magické a okouzlující.

Byla to tentokrát snad trochu náhoda, snad trochu štěstí?

Do pokoje přiběhla ségra, že venku je vidět nádherný západ slunce. Na nic jsem nečekala, popadla foťák a v otrhaném tričku vyběhla na ulici. Jenže na ulici je spousta rušivých elementů, takže jsem skočily do auta a dojely za město. (Musely jsme spěchat, podobné západy slunce trvají sotva deset minut.)

Když jsem se konečně vyřádila, všimla jsem si, že mě z nedalekého zaparkovaného kamionu sleduje chlápek a fakt dost divně se tváří. =D Musel si myslet, že jsem přišla o rozum.

Tak, tady je ten velký zázrak. ;-)

První fotka je mobilem od ségry. I tak aspiruje na jednu z nej.

A nakonec mám ještě otázku.

Která fotka se vám líbí nejvíce? Zahlasujte prosím, jsem děsně zvědavá.

Díky.

SázavaFest 2011

Thu, 18 Aug 2011 16:56:36 +0200

A jak to bylo letos?

Na tuhle akci jsem se opravdu těšila, protože mi jako obvykle nevyjde žádná úžasná dovolená v zahraničí. (Nooo, letos tu byla výjimka, samozřejmě famózní Bon Jovi, které nic na světě nepřekoná.) Sázava tedy vždycky spolehlivě nahradila nějaký ten týden vegetu, i když jsou to jen tři dny.

Lupeny zakoupila ségra, a to v časovém předstihu, jako vždycky, nebudeme spoléhat na náhody, že. Den D se přiblížil, sbalily jsme krosny, stan a vyrazily. A nepříjemnosti začaly…

Už předem bylo vyhlášeno, že do stanového městečka - a tedy i do areálu, bude zakázáno vnášet jakékoli jídlo a pití - no to se fakt asi posrali, ne? (Ale že prý bude na místě obchůdek s normálními cenami…) Bezva… Další mínus potom bylo hlášené počasí. Sledovala jsem předpověď jak divá, ale stále vycházelo, že teploty se budou pohybovat kolem 28 stupňů a celé čtyři dny budou přeháňky - skvělé…

SázavaFest byl letos přestěhován z Kácova do Benešova. Už na tuhle změnu jsem koukala dost nedůvěřivě. Ale pořadatelé uváděli jako jeden z hlavních důvodů všudypřítomné bahno, tak jsem alespoň v srdci doufala, že nové místo takové problémy sužovat nebudou.

Ve čtvrtek jsme odpoledne kolem půl páté dorazily na místo. A první nemilé překvápko - do stanového městečka je to letos už za dvě stovky na osobu. No to teda fuj!!! No co, vysolily jsme čtyři kila a pokračovaly do areálu. Bylo fakt hodně dusno, takže jsme se těšily, až postavíme stan, koupíme pití a vyrazíme na obhlídku.

Nejprve nás zarazilo, jak je celý areál maličký - už ten první den se lidé všude mačkali. Tak to fakt nevychytali. A pak přišla pořádná pecka. Skoro všechna stanová městečka jsou plná, stan na stanu, že se někde ani nedalo projít. Nevěřícně jsem zírala. Nakonec jsme ukořistily doslova poslední plácek na dvou mraveništích a půlmetrovém rigolu a postavily stan (to nám šlo kupodivu fantasticky rychle, i přes ty podmínky). Až později jsme se dozvěděly, že někteří šťastlivci stanují v bahně nebo poblíž vosího hnízda…

Další výrazné mínus bylo, že už když jsme procházely, neviděla jsem nikde ta slibovaná koryta s vodou v dostatečném počtu.

Takže po první prohlídce jsme zjistily, že je tam docela málo Toiek, koryta s vodou nejsou nikdo poblíž (do té doby jsme nenašly ani jedno), místa málo, bahno se tvořilo už první den, a to ještě nepršelo, a všude hlava na hlavě. Začínala jsem být slušně otrávená.

Jediné, čeho bylo dost, byly stánky s jídlem - 90% smažené, a s masem… Pro vegetariána fakt ideální… Ale ani ségra nebyla nadšená, kdo by měl ve třicetistupňovém vedru chuť na smažené mastné jídlo? A teď přichází vtipná vložka. U vstupu nikdo nekontroloval, zda někdo nese do areálu jídlo nebo vodu, lidé nosili i celé balíky - a to mi bylo divné. Pak jsme přišly na to, proč. Slibovaný stánek s obyčejným zbožím a lidovými cenami nikde nebyl - prostě lidem lhali…

Asi bych měla přihodit také něco pozitivního… Všude chodily hlídky s panákama Jagera za rozumnou cenu a k panáku přidali havajský náhrdelník ze sytě oranžových květin (umělých, ovšem) - takže na každém človíčkovi zářilo něco sytě oranžového. Taky tam bylo několik prima plážových barů, kde měli docela širokou škálu alko i nealko míchaných drinků (jo, já prostě mojito miluju!), a ty ceny byly letos rozhodně lepší.

Přejdeme k hudební části. Opravdu mám pocit, že každý rok je ta hudební část slabší a slabší - a slyšela jsem to samé říkat hned několik lidí na festu.

První den jsme z dálky vyslechly Rybičky 48 - i když to vážně není zrovna můj styl… =D Potom hráli Sto zvířat - a bylo to parádní, to jsme si fakt užily. A nakonec jsme daly ještě Wohnouty - ale také už z dálky. Zbytek mě moc nezaujal, ale chápu, že to byl první den, a navíc zadarmo, takže se zrovna nepřetrhli.

Daly jsme si k večeři dílek pizzy, doplnily tekutiny a kolem půlnoci vyrazily spát. Eh, no teda "spát". Zalezly jsme do stanu, a protože Jam Stage byla fakt hodně blízko, měly jsme ještě dobré dvě hodiny další hudební program. A jo, dalo se to poslouchat. Takže to by bylo okej. Ale, pak se to zvrtlo. Hned k vedlejšímu stanu dorazil nějaký pár, slečna na šrot, chlapec nám přišel v pohodě. A začalo peklo. Slečna se s chlapcem přes tři a půl hodiny hlasitě rozcházela, nadávala, i sprostě, mlátila ho, vyhrožovala, odcházela a vracela se a vydírala ho, že skočí pod vlak. Vážně jsem měla obrovskou chuť zařvat: "Proboha tak už vypadni, ty krávo!" A že obvykle nebývám sprostá. Když konečně přestala, bylo prakticky ráno a začalo pálit nepříjemné sluníčko, takže ve stanu bylo rázem jak v sauně. Vykašlaly jsme se na to, vstaly a vydaly se hledat koryto s vodou a sprchy.

Tady začíná další funny story, protože když jsme se dobrodily takový kus bahnem, zjistily jsme, že koryto s vodou tam bylo jedno, obsypané velikým davem, a na sprchy v počtu 2 - ano opravdu DVĚ - se táhla tak čtyřhodinová fronta. (Teplá voda stejně hned došla ráno.) A tohle mě už fakt dorazilo. Představa, že by člověk vydržel čtyři dny bez sprchy, byla nemyslitelná. Potkávala jsem stále víc a víc pořádně napružených lidí a všichni pěkně sprostě nadávali.

Tohle pro nás byla poslední kapka - bahnem jsme se probrodily zpátky, zabalily stan a zavolaly si odvoz. Ne, neplánovaly jsme zrušit zbytek festu, ale vymyslely jsme si lepší variantu. Dojet domů, dát si parádní sprchu, dospat ten šílený deficit a na další dva dny si vždy půjčit auto a prostě tam těch padesát kiláků odřídit a zase se v noci vrátit domů.

Nakonec nám to nevyšlo až tak úplně podle plánu. V pátek jsme se už na fest nevrátily, i když nás to celkem mrzelo. Doma přišly nějaké ty povinnosti a byly jsme fakt unavené. Těšily jsme se sice na Mandrage (nakonec stejně ani nevystoupili, ha), Money Business, Vypsanou Fixu (to hlavně ségra) a já na Alphaville. A to nemluvím o tom, že ještě pár dní před festem byl na setlistu i Janek Ledecký (to byl teda pěkný podfuk)…

V sobotu to už ale celé bylo o něčem jiném! Možná proto, že jsme měly pořádný spánek, luxusní sprchu a slušné teplé jídlo. =D Vzaly jsme s sebou dvě láhve vody a v pohodičce dojely na místo. Jediná chybka byla, že parkování a benzín nás dohromady vyšly na další litr… O ou. Jak jsem už předeslala, sobota pro nás byla úplně jiná. Byly jsme svěží, čisté a vyspalé (na rozdíl od 90% ostatních xD ) a užívaly jsme si to celý den.

Nejprve jsme mrkly na Jaroslava Svěceného & Cigánski Diabli - nebylo to špatné, ale minulý rok měl opravdu luxusní show, a tohle tomu bohužel nemohlo konkurovat. Pak jsme se přesunuly na UDG (na ty jsme se těšily) a bylo to skvělé. =) Na momentík jsme mrkli na Belleruche, obešly stánky, koupily nějaké ty placky, daly drink a přesunuly se na J.A.R. - nebyli špatní, ale není to úplně můj šálek kávy, stejně jako další Tatabojs. Co mi to ale všechno vynahradilo, byli Chinaski - jejich show byla úžasná, hráli hodně starých pecek a se ségrou jsme se shodly, že tohle pro nás bylo top vystoupení. Před tím jsme ještě omrkly Hurts a poté The Subways (hlavní letošní taháky). Ok…

Ségra dala před cestou dva Redbully a kolem půl druhé jsme se vydaly domů…

Ještě na okraj - v pátek a sobotu bylo pěkné dusno, naštěstí ani nepršelo, takže veškerý prostor sice vyschnul, ale zase děsně prášil. Místo k sezení bylo mizerné - prach, trochu suché trávy a spousta kamenů. (Zlatý Kácov, kde byla prostě parádní louka.)

Mám takové smíšené pocity ohledně letošního SázavaFestu. Obávám se, že převládá zklamání. A upřímně o dalším roce neuvažuju. Myslím, že vyměníme Sázavu za Open Air - to je totiž úplně o něčem jiném.

Aby vás ten článek nějak nemýlil. Nejsem žádná fiflena a ani nejsem z cukru. Jezdila jsem deset let na skautské tábory do úplné divočiny, kde neexistovala žádná elektřina, tekoucí voda, nebo snad sprchy a záchody. Naším heslem vždycky bylo - jehličí nás nezničí. Ale co je moc, to je moc. A nebo asi prostě stárnu, a to co bych překousla před osmi lety, mi už teď začíná vadit.

Whooah… We're half way there - Livin' on a prayer

Tue, 09 Aug 2011 11:26:08 +0200

Once upon a time not so long ago:

Varování! Je to fakt dlouhý článek. Ale... Na konci jsou fotky.

Všechno to začalo před několika měsíci. Zrovna jsem bojovala s depresí a neměla chuť na nic jiného než poslouchat hudbu. A tehdy se mi dostala pod ruku i písnička od Bon Jovi. Ani už vlastně nevím, která to byla, dost možná It's My Life. Jasně, že jsem je znala už dříve, ale nikdy jsem Bon Jovi neposlouchala v nějaké větší míře. No, tady to zkrátím. =) Sehnala jsem všechna alba a přes nové kousky se dostala i ke starým flákům a zamilovala si je. A tehdy mi došlo, že je musím vidět LIVE. Přidala jsem si je na svůj "To do before I die" list.

Jenže jak už to bývá, nejsem zrovna trpělivý člověk a všechno musím mít hned. (A navíc jsem si přečetla, že po tomto turné si dávají na dva roky pauzu, co bude pak?) Sebrala jsem úspory a koupila dva lupeny do Golden Circle. (Když životní zážitek, tak se vším všudy, ne?) Jediný háček byl v tom, že koncert se konal v Düsseldorfu a já neměla ani tušení, jak se tam dostanu. Ale to mě netrápilo. V tu chvíli jsem měla pro co žít a na co se těšit.

Jak se blížil termín koncertu, začaly jsme řešit dopravu (jasně, že jsem s sebou vzala i ségru). Nejdřív jsme pomýšlely na vlak - jsme zvyklé cestovat vlakem celý život - ale když jsme zjistily, že cena za lístky na vlak je téměř stejná jako cena za letenky, přičemž doba v dopravním prostředku se liší o 11 hodin, bylo rozhodnuto. Poletíme.

Na okraj aneb proč jsem byla vyděšená k smrti - asi dva měsíce před koncertem nastoupil kytarista Bon Jovi Richie Sambora na protialkoholní léčení a skupina hrála velkou část amerického turné bez něj. Nemohla jsem se smířit s tím, že bych viděla legendární uskupení v nekompletní podobě. Naštěstí se ale Richie na evropskou část turné vrátil v plné parádě! Díky!

O pár měsíců později - 13.7.2011

Měla jsem v úmyslu začít tím, jak jsme vtipně vstávaly v půl čtvrté ráno, ale den začíná už s půlnocí, že. Takže ještě o půlnoci jsme na netu projížděly mapu Düsseldorfu a hledaly možnosti dopravy až na místo, stejně tak jako nějaký rozumný obchoďák. Z toho vyplývá, že spánku se nám moc nedostalo, což není před takovým velkým dnem moc rozumné. =) Ale jehličí nás nezničí! Jediný zádrhel byl v tom, že od nás do Prahy je to ještě asi 60 kilometrů a po ránu nebývá hromadná doprava zrovna nejplynulejší. Tady zasáhla náhoda, protože naše kamarádka zrovna do Prahy jela do práce a ještě brzy ráno - prostě přesně jak se nám to hodilo. Luxusní! (Děkujeme, Lucinko! Dlužíme ti drink.)

Cesta proběhla přesně podle plánu, odbavení bez problémů, odlet na čas. (Ehm, z letu jsem byla trošku nervózní, letěly jsme totiž poprvé. )

V Německu jsme po příletu měly poměrně hodně času a vstupenka na koncert platila zároveň jako lístek na městskou dopravu v den konání akce, takže jsme navštívily dva obchoďáky (a koupily jsme si i nějaký ten suvenýr - samozřejmě praktický, jak jinak), prošly kus města, daly si něco k jídlu. Pohodička. (Jen když to teď vidím zpětně, měly jsme víc relaxovat a míň chodit, ale to pro příště.)

Tři hodiny před otevřením vstupní brány stadionu jsme se přesunuly na místo (hledání trvalo trošku déle, ale securiťáci byli moc ochotní a hlavně schopní komunikovat aspoň lámanou angličtinou), koupily suvenýry, a začala ta horší část - čekání. Ještě bych měla doplnit, že německy neumím ani kváknout - ale tady všechna čest němcům - všichni uměli anglicky, takže s dorozumíváním absolutně žádné problémy (no kváknout sice neumím, ale jsem schopná si přeložit většinu základních slovíček, tedy aspoň ta, co si pamatuju ze školy). Jediné plus bylo, že vstup do Golden Circle měl vlastní frontu. Přišly jsme asi 2,5 hodiny předem a už tam stála hodně slušná řada lidí. Nechtěla bych vidět tu šílenost pro obyčejné vstupenky… Za ty dvě a půl hodiny naše fronta narostla asi dvacetkrát. To jsem teda zírala a velebila si naše slušná místa. Nervozita začala stoupat, lidi se začali tlačit…

V pět hodin otevřely brány. (A vyhodily nám poslední láhev s vodou.) Následoval úprk přes stadion, asi deseti dalšími kontrolami vstupenek, až jsme konečně stanuly uvnitř. Přišlo mi to jako zázrak, že se hodina H přiblížila. Získaly jsme asi sedmou-osmou řadu v Golden Circle - to bylo slušné. Před námi byli jen VIP (Diamond Circle) - těm jsme pak záviděly po zbytek koncertu.

A následovalo další čekání. Tady už nás začínaly bolet nohy. Protože stát na místě je asi milionkrát horší než chodit. A taky mi už začínalo chybět pití. Až po sedmé se představila předkapela. The Breakers. Jako nehráli špatně, ale sorry, prostě neměli šanci. Publikum bylo vlažné. Všichni čekali jen na to jedno a předkapela je nezajímala.

V osm hodin to vypuklo. Konečně! Po měsících čekání se mi splnil sen!

Intro ve velkém stylu, ve vzduchu bylo cítit napětí, řev fanoušků sílil a pak se objevili! V celé své kráse! Bon Jovi. Když jako poslední nastoupil Jon, řev fanynek dosáhl maxima. V tu chvíli mě přestaly bolet nohy, zapomněla jsem na žízeň a na dvě hodiny a dvacet minut žila svůj sen. Show luxusní! Perfektní! Geniální! Všude jsem četla, že mívají jednu z nejlepších live show na světě, a byla to pravda.

Otvírali písničkou Happy Now a nebyl to špatný výběr. =) I když klasický otvírák Raise Your Hands by byl asi efektivnější. Show se rozjela, podpora od diváků výborná.

Setlist byl následující (vsázeli na jistotu, řekla bych):

1.	Happy Now
2.	You Give Love A Bad Name
3.	Born To Be My Baby
4.	We Weren´t Born To Follow
5.	Superman Tonight
6.	It´s My Life
7.	The More Things Change
8.	We Got It Goin´ On
9.	Captain Crash And The Beauty Queen From Mars
10.	Bad Medicine
11.	Roadhouse Blues cover
12.	When We Were Beautiful
13.	What Do You Got?
14.	I´ll Be There For You
15.	Mercy cover (na třikrát)
16.	Who Says You Can´t Go Home?
17.	I´ll Sleep When I´m Dead
18.	Someday I´ll Be Saturday Night
19.	Have A Nice Day
20.	Keep The Faith
21.	In These Arms
22.	Wanted Dead Or Alive
23.	Blood On Blood
24.	Living On A Prayer

Umírala jsem blahem, když zahráli Superman Tonight - ta je moje! Ale taky musím smutně konstatovat, že některé pecky mi tam prostě chyběly. Zvlášť Bed of Roses a Always. Možná jsem trochu doufala, že dají i nějakou raritku, třeba Novocaine, Last Cigarette, Welcome To Wherever You Are nebo Runaway. Loučili se klasikou - Living On A Prayer a v tu chvíli mi bylo neskutečně smutno, že to celé už končí. Celá show trvala dvě hodiny a dvacet minut. Jednu zvláštnost ten koncert ale měl. Richie Sambora oslavil dva dny před koncertem narozeniny a fanoušky zpívané Happy Birthday znělo fakt mile. Jen jsem opravdu čekala, že si pak s Jonem střihnou Just Older - to by se prostě fakt hodilo. Nedali, škoda.

Když jsem se po koncertu odlepila ze svého místa (ta tlačenice v předních řadách byla po celou dobu opravdu šílená), málem jsem nemohla chodit. A měla jsem tak ukrutnou žízeň, že bych snad pila i vodu z kaluže. Bohužel, jediná voda, kterou prodávali (kelímek za čtyři eura, pfff), byla vyprodaná už před koncem. Dopotácela jsem se ke stanici metra a myslela, že snad leknu. (Tady zase smekám, milí němečtí kamarádi, organizace dopravy byla dokonalá.) Metro jezdilo každé dvě a půl minuty, rozhlasem se na zastávce nesl hlas nějakého známého moderátora, který dělal solidní vtípky (a kterým jsem nerozuměla ani za mák), a celé to bylo organizované pracovníky dopravního podniku, kteří dohlíželi na to, aby metro jezdilo plné tak akorát - ani prázdné, ani přecpané.

Když jsme se dostali na hlavní nádraží a nakoupily několik lahví s vodou, rozhodly jsme se noc strávit na letišti, jakožto nejbezpečnějším místě. Náš let byl totiž naplánován až na 14:25. Ne že bych se té noci bála, spíš jsem si neuměla představit, jak tam přečkám tolik hodin a neumřu nudou. Zasáhl osud. Seznámily jsme se s prima klukem, mladým Arméncem, a strávily noc povídáním v mekáči - jediné zařízení, které fungovalo i přes noc - letiště v Düsseldorfu bylo totiž úplně mrtvé. Kamarád odletěl někdy kolem šesté ráno a my jsme osaměly. Letiště se začalo probouzet a já pro změnu usínat. Musím přiznat, že letištní sedačky byly docela pohodlné, protože jsem si tam i na chvíli v leže zdřímla, zatímco mě ségra statečně hlídala.

Ten čas uběhl docela rychle, odbavení bylo opět rychlé a bez problémů. Odletěly jsme s mírným zpožděním, ale plné dojmů.

Bon Jovi si po tomto turné dávají na dva roky pauzu, kdo ví, co bude pak. Ale já už začínám šetřit na další lístky. A dost možná i na VIP. Protože to za to na 100% stojí!

Na koncertě jsem fotila jako o život, ale kvalita bohužel mizerná. Takže příště ještě pořídit nový foťák.

No, ale stejně sem pár obrázků přidám. (A kdybyste se divili, proč je na většině hlavně Jon… No to je ale blbá otázka, ne? Je to pořád děsnej sekáč a pořád šíleně sexy!)

It's allright!

Fri, 22 Jul 2011 19:17:37 +0200

Čím začít po tak dlouhé době?

Ano, stále žiju. A ten život vystihuje celkem slušně věta: Life is a rollercoaster! Chtěla bych napsat, že se toho tolik událo, ale vlastně ani ne. Všechno tak nějak plyne. Jednou nahoře, jednou dole, ale pořád dál.

Tohle teď poslouchám. Vždycky jsem měla Simple Plan ráda, ale Jet Lag jsem si zamilovala právě na letišti, kde jsem ji poprvé slyšela. Přišlo mi to úplně osudové.

K blogu. Nechtěla jsem s ním skončit nebo ho snad smazat. Ale možná se jen nepřihlásit… a nechat ho odejít. Udělala jsem to kdysi před lety se svým prvním blogem. A ani to nebolelo.

Ale dostala jsem několik zpráv od čtenářů a rozhodla jsem se, že ještě zůstanu. Co se ale změnilo - přestala jsem tvořit. Skončila jsem s kreslením, malováním, psaním básní a příběhů. Nikdy to za moc nestálo, a když něco nedokážu aspoň slušně, když už ne velmi dobře, tak to nemá smysl. Snad jen na fotografování jsem úplně nezanevřela. Ale potřebuju se toho tolik naučit, aby fotky byly minimálně obstojné. A potom, když už se někde objeví něco mimořádného, co bych tak ráda zachytila, nikdy u sebe nemám foťák. A v neposlední řadě - potřebovala bych nový…

Chtěla jsem toho tolik napsat a najednou mi dochází slova. Hodně lidí nadobro odešlo, ale těm, co zůstali věrní i po tak dlouhé odmlce, děkuji za přízeň.

A slíbit mohu jediné - chystám velký článek o jednom z největších zážitků z minulého týdne. Tak mi držte palce, abych se do toho dokopala. =)

A já na oplátku zkusím proběhnout vaše blogy a zjistit, co je kde nového. Mám toho hodně co dohánět.

P.S.: Vážně se mi příčí dávat takový pozitivní název, protože mi momentálně vůbec nesedí. Ale vystihuje ty poslední tři měsíce, kdy jsem tu nebyla.

P.P.S.: A musím také udělat něco s tím vzhledem. Nejspíš vytvořit nový. Do toho se mi ale vůbec nechce. Ani trošku. Minule jsem si s tím tak hrála, tolik hodin práce a nakonec to ani nešlo upravit do požadované podoby. Zklamání a vztek.

Orange Daylily

A pokus o detail.

Co zůstalo z listopadu

Tue, 26 Apr 2011 20:04:39 +0200

Několik starších fotek z listopadu minulého roku

Nedávno jsem procházela starší fotky a narazila jsem na zbytek z listopadu 2010.

Myslím, že jsou docela slušné a stojí za to je oprášit.

Ať se líbí.

A myslím, že lépe vystihují moji současnou náladu. ;-)

Revived

Shining

Miracle

Dying

Last Hope

It's Over

Není vše, jak se zdá

Thu, 14 Apr 2011 05:13:15 +0200

"I've seen the heart of darkness
Let's just say I crossed over that line
Held hands with the hopeless
In too deep on that ride
Went around one more time"

(One Step Closer - Bon Jovi)

Ráda bych napsala, že je všechno zase fajn, ale ještě si tím nejsem tak úplně jistá.

Takže ačkoli fotky napovídají, že je všechno báječný a barevný, ve skutečnosti to až taková sláva není.

Let's Fly

Ideal Day

The Well

Easy Easy

Intense Sky

Layers

Jinýma očima

Tue, 29 Mar 2011 14:18:54 +0200

Fialová není barva naděje

Na konci dne tě nazvu úzkostí

a nechám tě obejmout mé srdce.

Fading Away

Transparent Lies

Milky Way

Always

Pozn.: Virtuálně dobarveno.

Než nás zajmou stíny

Tue, 22 Mar 2011 17:27:48 +0100

A jako bonus iPhone sunset

Než nás zajmou stíny

Ještě jednou,

tak nějak to bývá,

utřít slzy,

když na duši se stmívá,

zavřít oči,

ať nevidí, co pálí.

Vždy jsem si

asi trochu lhali.

Znenadání,

tak jak se to stává,

co bolelo,

bolet nepřestává.

Naposledy,

než nás zajmou stíny,

odpustíme

všechny vlastní viny.

iPhone sunset

Pozn.: Jediná věc, kterou iPhone u svých prvních modelů totálně podcenil. Foťák.

These Are The Scars That Silence Carved On Me

Sun, 20 Mar 2011 13:44:40 +0100

O tom, proč tu bylo tak pusto a proč ticho zanechává jizvy na duši.

Už je to měsíc od doby, kdy jsem publikovala poslední článek. A měl být poslední. Vlastně předposlední. Potřebovala jsem měsíc na to, abych se rozhodla, co bude dál. Byla jsem z 90% rozhodnutá blog smazat a odejít (několik jiných virtuálních účtů tak skončilo).

Nakonec jsem to sice neudělala, ale ještě nejsem stoprocentně rozhodnutá zůstat. Zvítězila bohužel má slabost nepálit mosty a neloučit se s dlouhodobými jistotami.

Pokud máte dost povídání o AK, tak následující část raděj přeskočte.

<rant> Jedním z důvodů k odchodu bylo i mé vyloučení z AK. Zcela upřímně, nepočítala jsem s tím. Nejsem snad tak pyšný a sebestředný člověk, abych si myslela, jak jsem nejlepší, ale zároveň můj blog nikdy neporušoval žádná pravidla a obsahoval jen autorskou tvorbu - a ani to nebyl "pouhý deníček". Kdysi mě přijímal ještě Krutomluv, a bez výhrad. Situace se nyní změnila, jak vidím. Zaskočilo mě to a bylo mi dost smutno. Už jsem si nějaké to odmítnutí v životě prožila, abych věděla, že tak to prostě chodí a smířila se s tím. Jenže v tom životě se člověk dozví důvod. A to mi tady chybělo. Ráda bych znala důvod svého vyloučení, abych mohla pochopit, co bylo špatně, a třeba se z toho i poučit, kdo ví. Toť vše. </rant>

Uvědomuju si, že tohle téma už rozpitvávalo asi milion lidí, ale musela jsem to napsat. Je tím ukončena podstatná kapitola mého blogerského života. A v době, kdy jsem se cítila hodně down, mi to nepomohlo (viz můj předchozí článek).

Stále ještě všechno není tak, jak by mělo být. A ještě dlouho nebude. Ještě hodně dlouho.

Bolest vystřídal obrovský smutek. Pak přišla úzkost, zoufalé prázdno a otupělost. V tuhle chvíli prázdno střídá vztek. Na všechno, na všechny, na sebe. Co přijde dál? Záleží na tom? Už zase mám pocit, že na ničem nezáleží.

A kdykoli vysvitne slunce, nemám pocit, že mě nabíjí (jako vždycky), ale že se mi vysmívá.

Minulý týden jsem začala chodit. Pryč. Za město, do pustiny, mezi šedohnědá pole (u nás bohužel nic lákavějšího neexistuje). Po rozbité šedošedé silnici lemované škarpami plnými odpadu, po pravé straně hnědé pole, po levé straně hnědé pole, sem tam nějaký ten tragicky holý strom. Jediné, co mi dodávalo sílu, byla hudba hodně nahlas přímo do uší. (Ticho je špatné. Ticho dává prostor myšlenkám, které se stále vrací a útočí jako hejno ptáků.) A svět kolem přestával existovat. První den jsem sama sobě namluvila, že jdu fotit, ze 150 fotek jsem jich nechala asi 8, ta šeď mě ubíjela. Pak už jsem s sebou foťák přestala brát. Stejná silnice, stejné stromy, stejná šeď. A otravná auta, která mě míjela každých pár minut. Takže žádný klid, žádná samota. Nevydrželo to moc dlouho, přišly zdravotní problémy a já skončila zase doma. Příští týden se uvidí jak dál...

Těch několik nudných, šedých obrázků. (Jo, dobře, ten poslední není šedý.)

Leavin' Forever

Everyday Life

Framed

Regular March Landscape

Shadows In My Mind

Broken Reflection

Golden Field

At The End Of The Day

Feelin' Blue

Sat, 19 Feb 2011 00:32:08 +0100

I'm not afraid of dying, just dying before I've achieved what I want to achieve.

Mám zase jedno z těch období, kdy čas utíká tak strašně rychle a nutí mě se ohlížet. Nesnáším to. Nechci se ohlížet, nechci bilancovat a hodnotit. Nechci zase plakat. Nechci nikomu vyprávět o své minulosti. Nechci si uvědomit ten čas, který mi jen tak protekl mezi prsty a nic nezanechal. Ne nic, co by za něco stálo.

Mám zase jedno z těch období, kdy zavírám oči před kalendáři a dlaní skrývám ručičky hodin. Proč jsou tak kruté a připomínají mi, že stárnu? Že mi ubíhá čas, který nejde vrátit? Nejde prožít znovu. A JINAK!

Mám zase jedno z těch období, kdy miluju noci a nesnáším dny. Noc je přece tak vlídná, když všechny ukolébá k spánku a já smím mít to posvátné ticho jen sama pro sebe. Ticho a samotu. Hlavně tu samotu. A slzy.

Mám zase jedno z těch období, kdy si přeju, abych uměla cestovat prstem po mapě. Nechci žít tady. Tohle místo mě ubíjí. Chci velké neosobní město s milionem anonymních lidí. Chci moře a západy slunce. Chci nekonečnou pláž a osvícené mrakodrapy. Chci svůj vlastní byt. S velikými okny po celé stěně. A hodně vysoko s výhledem na město. Daleko odsud…

Mám zase jedno z těch období, kdy nenávidím svůj život. Kdy nenávidím každičký aspekt svého hloupého života. Kdy si přeju být krásná, vzdělaná, nezávislá, bohatá. A někde úplně jinde. A hlavně někdo úplně jiný.

Sen není realita. Brzy přestane stačit. A co zbývá potom?

Nemáte někdy pocit, že žijete život, který jste nikdy nechtěli? Na místě, kde nechcete být? A že neexistuje způsob, jak jej změnit? Že prostě jen tak plyne. A protéká mezi prsty.

Než si pro nás příjdou stíny...

Zima 2011 Vol. 4

Wed, 09 Feb 2011 07:00:00 +0100

Čtvrté a zároveň poslední pokračování zimní obrázkové série z ledna 2011.

Obrázky jsou vkládány v pořadí, ve kterém byly nafoceny.

První série je tady: Zima 2011 Vol. 1 - http://ethnea.blog.cz/1101/zima-2011-vol-1

Druhá série je tady: Zima 2011 Vol. 2 - http://ethnea.blog.cz/1101/zima-2011-vol-2

Třetí série je tady: Zima 2011 Vol. 3 - http://ethnea.blog.cz/1102/zima-2011-vol-3

Tuhle jsem pracovně nazvala Broken Land. Z náhledu vypadá jako rozpraskaná.

Vůbec mě nenapadalo, že mé stopy budou v obrázku tak důležité. (A taky mě nenapadlo, že jsem šla tak klikatě.)

Kdo by si nevychutnal tu nádhernou jiskřící bílou pokrývku.

Omámená sluníčkem.

Zářící horizont.

Úplně poslední zimní políbení.

Zima 2011 Vol. 3

Tue, 08 Feb 2011 16:11:23 +0100

Třetí pokračování zimní obrázkové série z ledna 2011.

Obrázky jsou vkládány v pořadí, ve kterém byly foceny.

První série je tady: Zima 2011 Vol. 1 - http://ethnea.blog.cz/1101/zima-2011-vol-1

Druhá série je tady: Zima 2011 Vol. 2 - http://ethnea.blog.cz/1101/zima-2011-vol-2

Po vystoupání na prudký kopec se objeví nekonečné bílé pláně v záplavě sluníčka.

Z téhle je dokonce cítit, jak mrzlo.

Nejvyšší bod v blízkém okolí. I podle sluníčka je možné usoudit, že bylo zrovna poledne.

Jedna přízemní. Sníh byl sypký a jiskřivý!

Pohled na úplně jinou stranu. Nenechte se zmást, stopy jsou od zvěře, moje stopy tu byly první lidské.

Nemohla jsem si odpustit nekonečnou modrou oblohu na závěr. Je tak pozitivní...

A zbývá nám poslední série po šesti fotkách. Vyvěsím zítra. (Skoro se odvažuji tvrdit, že jsou nejhezčí.)

Zima 2011 Vol. 2

Mon, 31 Jan 2011 15:49:54 +0100

Pokračování zimní obrázkové série 2011.

Obrázky jsou řazeny chronologicky tak, aby tvořily celou cestu.

První série je tady: Zima 2011 Vol. 1 - http://ethnea.blog.cz/1101/zima-2011-vol-1

Jedno krátké ohlédnutí zpátky. Je neskutečně nefér, že ta nejkrásnější modrá obloha byla celou dobu za mými zády.

Na schovávanou se sluníčkem. Stromy podél cesty tvoří přírodní tunel.

Nikde ani živáčka, to proto miluju procházky za městem!

Není vám tenhle obrázek trošku povědomý? =)

Hra stínů. A že na tom sněhu stála za to.

Na závěr taková obyčejná stromová.

Ještě zbývá poslední úsek cesty, nahoře na kopci, s pěkným výhledem po celé krajině. Vzhledem k množství fotek je docela možné, že je nakonec třeba rozdělím na další dvě části, i když logicky patří k sobě.

Zima 2011 Vol. 1

Mon, 31 Jan 2011 09:03:06 +0100

Letos máme sice méně sněhu než minulý rok, ale zase nádherně svítí sluníčko!

Ve dnech, jako byl tento, vyrážím na svou oblíbenou procházku za město. Miluju čisté bílé zasněžené pláně a kontrast tmavých stromů. Nemůžu se nabažit toho nádherného jiskření a opíjím se zimním sluncem.

Procházka to sice není dlouhá (asi 2+2 kilometry), ale i tak je to zážitek.

První série fotek, další (jedna nebo dvě série) budou přidány v nejbližší době.

Silná vrstva námrazy na okně auta. Miluju ten obrázek.

Ten plot vrhal tak magický stín, že jsem neodolala.

Cítíte ten klid? (Mimochodem to tmavé vzadu je pštrosí farma. Už jste viděli pštrosy na sněhu?)

Pomalu opuštíme město.

Tady ta nádhera pomalu začíná. Nejen, že bylo slunečno, ale nebe bylo blankytné a docela mrzlo.

Napravo potůček, nalevo louky. Kdo by si to neužíval?

A nakonec jedna trošku jiná. Samotná se mi moc nelíbila, fialová má ale své kouzlo.

Á la Ratatouille

Thu, 20 Jan 2011 05:18:00 +0100

S nástupem nového roku přichází často i řada změn. Nejinak tomu bylo i u mě. Předsevzetí spojené se změnou životního stylu s sebou nese i volbu zdravějších jídel.

Dnešní recept je jednoduchý, poměrně rychlý a nenáročný. Suroviny pro jeho přípravu má téměř každý doma. A jako bonus, je toto jídlo dietní a lehké! No neberte to.

Je možné, že použité suroviny nebo jednoduchost můžou někoho odradit, ale výsledná chuť je skvělá.

Suroviny odpovídají jedné porci.

Zapečená dobrůtka á la Ratatouille

Co budeme potřebovat:

2 středně velké brambory

1/3 salátové okurky

6 větších cherry rajčátek (samozřejmě může být i normální rajče)

1/4 červené papriky (ta je spíš pro efekt)

Sůl

Koření na grilovanou zeleninu

2 lžičky olivového oleje

Jak na to:

Oloupeme brambory a okurku a omyjeme všechnu zeleninu. Brambory a okurku nastrouháme na struhadle na kolečka (můžete je i nakrájet na plátky, ale čím tenčí, tím lepší). Ostrým nožem nakrájíme i cherry rajčátka na plátky a nakonec papriku na menší proužky.

Připravíme si zapékací misku (nejlépe se hodí kulatá - pro efekt) a na dno nalijeme trošku vody. Po obvodu pokládáme na dno střídavě plátky brambor, okurky, znovu brambor a rajčátek, až uzavřeme kruh. Pokračujeme dále směrem dovnitř, až pokryjeme celé dno. Nakonec volný střed ozdobíme kousky papriky. (Výsledek je opravdu pastvou pro oči.)

Před upečením

Lehce osolíme a posypeme kořením na grilovanou zeleninu (má jemnou chuť). Výsledné dílo zlehka pokapeme asi dvěma lžičkami olivového oleje.

Misku přiklopíme nebo překryjeme alobalem.

Pečeme přibližně půl hodiny na 200 stupňů (doba závisí na síle plátků brambor, je dobré po půl hodině zkontrolovat a ochutnat plátek brambory).

Ideální je celou zapékací mísu postavit na tepelnou podložku na jídelní stůl (první přece jíme očima), aby se mohl každý pokochat a vzít si, na kolik má chuť.

Hotová upečená dobrůtka

Tip: Zeleninu můžete samozřejmě i lehce obměnit a nebo dokonce něco přidat. Hodí se vše, co se dá pokrájet na plátky. (Určitě by bylo možné i postrouhat sýrem, ale to už jsme se dostali hodně daleko od původní myšlenky.) Výhodou tenkých (nastrouhaných) plátků je, že se chutě krásně smísí a zkrátí se nám i doba přípravy. Po upečení drží jídlo pohromadě, ale je tak měkké, že se rozplývá na jazyku.

Dobrou chuť!

PF 2011

Fri, 31 Dec 2010 18:55:26 +0100

Přání pro všechny návštěvníky i pravidelné čtenáře mého blogu.

Děkuji vám všem za přízeň v uplynulém roce.

Přeji vám pevné zdraví, štěstí, lásku a hodně úspěchů do roku 2011.